Mluv jak ti zobák narost, uděláš nejlíp...

Při vyhlášení tématu jsem si vzpomněla na vyprávění mé mamky, když se jako mladá a svobodná holka účastnila takzvané „stavby mládeže“ (to byly stavby budované po válce za pomoci mládežnických pracovních brigád, jezdilo se na ně někdy do 60. let – něco podobného jsme mohli vidět v seriálu Zdivočelá země).

Bylo to někde na Slovensku, spousta mladých z celé republiky, bydlení na ubytovnách, ve školách, v sokolovnách nebo „kde to šlo“. Samozřejmě se přísně dbalo na morálku, takže chlapci zvlášť, děvčata zvlášť, žádné ponocování se netrpělo, ale přesto nějaká „přátelství“ vznikala :o) Po měsíci fyzické práce, kdy se tenkrát pracovalo i v sobotu a na odpočinek byla pouze neděle, se mezi brigádníky rozšířila zpráva, že pro ně chystají taneční zábavu. To bylo něco, konečně nějaké povyražení, uvolnění a možnost sblížit se… Horečně se shánělo oblečení, každý chtěl vypadat co nejlépe, ale bylo to těžké, většina brigádníků měla pouze věci do práce a pak jen o něco lepší „civil“. Mamce se moc nechtělo, téměř nikoho tam neznala, byla spíš uzavřenější.

Narodila se totiž ve třicátých letech svobodné matce, což byl tenkrát velký hřích, ta ji odložila do sirotčince, kde se o děti staraly jeptišky, takže docela přísná výchova. Ani na brigádě mezi vrstevníky nijak nezapadla, nenašla si důvěrnější kamarádku, byla dost stydlivá. Spolubydlící ji však přemluvily, ať s nimi tančit rozhodně jde, tak se chystala také. Ve všeobecném šrumu na pokoji, kde děvčata pobíhala sem a tam, různě se překřikovala nebo si naopak špitala, zaslechla také párkrát slovo „trtkať. I když slovenštině rozuměla, význam toho slova neznala, ale usoudila, že to bude slovensky tancovat, když se chystají na taneční zábavu a o ničem jiném se vlastně nemluví.

V místní hospodě se posadila ke stolu s ostatními, popíjela limonádu, a snažila se být více méně neviditelná, styděla se, že neumí tancovat a přála si, aby pro ni nikdo nepřišel, stačilo jí jen tam být a pozorovat. Nicméně její přání vyslyšeno nebylo, najednou před ní stál nějaký mladík a ozvalo se: „Smím prosit?“ Mamka se nejdřív rozhlédla, a když pochopila, že je to na ni, jen němě přikývla a zvedla se. Byla totiž přidušena poznáním, že mladíka vůbec nezná, že je místní. Asi by se styděla míň, kdyby to byl někdo z brigádníků, které přeci jen aspoň podle vidění znala. Po pár minutách tance, kdy občas zakopla nebo byla mimo rytmus, se chtěla svému tanečníkovi omluvit.

Rozhodla se, že mu to řekne slovensky, aby viděl, že není úplné tele, takže z ní vypadlo: „Prepáčtě, ale ja neviem dobre trtkať“. V tu ránu ji tanečník pustil, začal se chechtat a mamka utekla z parketu, pochopila, že si asi udělala nějakou ostudu. U stolu popadla kabelku a vrátila se na ubytovnu. Po půlnoci dorazily její kolegyně a vyzvídaly, co se stalo a proč ze zábavy odešla. Když jim to vysvětlila, musela si vyslechnout další příděl smíchu a pak se konečně dozvěděla, co vlastně mladíkovi řekla.

Nejradši by se byla do země propadla a z brigády odjela, ale to nešlo a pak, okolo se dělo tolik zajímavého, že po pár dnech se na tuto úsměvnou příhodu zapomnělo a na pořadu dne byla zas nějaká další :o)