Moje hubnutí aneb návod jak to rozhodně nedělat

V časech panenek a her na pískovišti jsem si s tím hlavu nijak nelámala, ale čím jsem byla starší, tím víc jsem musela čelit potupným posměškům. Kolem mě se pohybovala jen děvčata s hezkou postavou a ta se mi pochopitelně smála. Navíc na mě z novinových stánků vykukovaly krasavice z dívčích časopisů a to mi na sebevědomí taky moc nepřidalo. O televizi ani nemluvím. Zapnete si nějaký kanál a na něm dávají seriál pro mladé, ve kterém jsou všichni teenageři krásní, bohatí a hlavně štíhlí...

Moje doktorka mě utvrdila v tom, že obezitu máme v rodině. Já jsem se toho chytla a to mě postupně ničilo. Uzavřela jsem se do sebe a neuměla jsem nic jiného, než se v jednom kuse litovat. Čím víc jsem se nenáviděla, tím víc jsem se setkávala s posměšky. Došlo to tak daleko, že jsem se začala bát lidí. Bála jsem se dalších urážek a pohrdavého smíchu. Nakonec jsem odmítala chodit i ven. Vycházela jsem pouze, když jsem musela jít třeba do školy, ale jinak ne. A když jsem musela opustit bezpečí domova, vždycky jsem si narazila na uši sluchátka a sklopila zrak, abych nic neviděla a nic neslyšela.

Když mi bylo 17 let, musela jsem se s mamkou odstěhovat na Vysočinu, abychom začaly nový život. Díky vyhlídce na nový začátek se ve mně něco změnilo. Nastal zlom a já jsem se rozhodla, že využiji té příležitosti a zapracuji na sobě jak duševně, tak tělesně. 

Díky pomoci mé mámy šlo všechno snadněji. Začala jsem sebe samu vnímat jinak a to se odrazilo v mém životě. Ve škole se mi nikdo nesmál, našla jsem si kamarády a to mi pomáhalo naučit se mít ráda i se špíčkama. 

Sice jsem pořád měla trochu problémy s psychikou kvůli své postavě, ale žilo se mi daleko lépe. Dalším krokem ke štěstí bylo zhubnout. Nepotřebovala jsem být úplně štíhlá, chtěla jsem se jen dostat na takovou váhu, která už by tolik neohrožovala moje zdraví a nezatěžovala moje klouby. 

Začala jsem na internetu pátrat po informacích týkajících se zdravého hubnutí. Měla jsem štěstí. Nejen, že jsem pročetla plno užitečných rad, ale navíc jsem narazila na právě se rozjíždějící fórum boubelek, které se rozhodly zhubnout společně, napořád a hlavně zdravě. 

To mě naprosto pohltilo. Stejně jako všechny ostatní dívky jsem se hezky zvážila, změřila a to vše zveřejnila. Ač jsem o tom ještě nevěděla, tehdy se začal roztáčet můj koloběh neustálého hladu, přehnaného cvičení, neustálého odepírání a výčitek.

Ze začátku vypadalo vše tak snadně. Ráno jsem vypila zázvorový nápoj pro nastartování metabolismu, hodinu na to jsem se nasnídala a pak jsem jedla každé 2-3 hodiny po malých porcích. Krom toho jsem přidala  i nějaký ten pohyb a šlo to. Moje jídelníčky vypadaly asi takto:

05:30 - Zázvorka

06:30 - Müsli s bílým jogurtem, dva banány, džus

09:30 - Celozrnná houska se sýrem Cottage, rajče

12:00 - Pečený kuřecí plátek s rýží a okurkovým salátem

14:30 - Jogurtový nápoj

17:00 - Omeleta ze dvou bílků s rajčaty a okurkou

19:00 - Knäckebrot s plátkem šunky a paprikou. 

Abych měla nějaký pohyb, tak jsem zanevřela na autobus i na výtah, pořídila jsem si eliptikal a cvičila na něm denně 20 minut. Časem jsem se dopracovala na 50 minut denně a našla si i jiný pohyb, který mě bavil - tanec a kolečkové brusle. Cítila jsem se skvěle. I když se občas v mém jídelníčku objevil nějaký ten hřích, tak jsem hezky hubla 1-2 kg za týden. Bylo mi báječně. Nejen, že se mi začala hezky tvarovat postava, ale navíc se mi zpevnily nehty, měla jsem zdravou pleť a zdravím zářící vlasy. 

Byla jsem šťastná, ale bohužel moje hubnoucí kolegyně mé nadšení nesdílely. Podle nich jsem moc jedla a málo se hýbala. Moje sebevědomí začalo opět uvadat, protože všechny holky na fóru jedly daleko míň než já, hubly rychleji a já je postupem času začala obdivovat pro jejich výdrž. Sebe jsem opět začala nesnášet, protože jsem prostě nebyla schopná jíst tak málo a přitom se tolik hýbat. Ale byla jsem hloupá a myslela jsem si, že takhle to má být. Po několika neúspěších jsem se konečně začala přibližovat ke svým kolegyním a na fóru jsem konečně začala sklízet chválu. Moje dny byly tvořeny z neustálého počítání kalorií a výčitek ve stylu, že to rajče jsem si měla dát jen jedno a ne dvě. Za den jsem snědla jen trochu zeleninového salátu a přitom jsem pořád jen běhala, bruslila, tančila, skákala... Prostě jsem chtěla být pořád v pohybu. Za měsíc jsem zhubla 14 kg a byla jsem na sebe pyšná. Hlavu mi zatemnilo jen a jen hubnutí a vůbec mi nedocházelo, že vypadám jako přízrak z temnot a moje výborné studijní výsledky šly do háje. 

Naštěstí máma i kamarádi si všimli, že není něco v pořádku. Máma se do mě snažila nacpat alespoň kousek nějakého normálního jídla a kamarádi o mě taky měli obavu. Nechtěla jsem s nimi chodit ani ven, protože takové pivo má strašně moc kalorií... Navíc jsem s nikým nedokázala mluvit o ničem jiném než o kaloriích, tuku, cvičení a podobně. 

Byla jsem tím přímo posedlá. Naštěstí drsné diety zřejmě neměly na mé uvažování až tak drastický dopad. Začala jsem si uvědomovat, že moje mamka je nešťastná a že moji přátelé mě už nemají tak rádi jako dřív. Dřív jsem sice byla hodně při těle, ale měli mě daleko radši, protože se se mnou mohli zasmát a rozebrat všechno od novinek ve škole, přes pizzu až po filmy. 

Nechtěla jsem se vzdát hubnutí, ale naštěstí selský rozum vyhrál a já se rozhodla se vrátit do normálu a vykašlat se na celé fórum a holky v něm. 

Bylo to snad těžší než celá ta hladovka. Když jsem snědla něco normálního, okamžitě se to na váze podepsalo. Neustále jsem si to vyčítala, brečela jsem a byla jsem rozhodnutá, že budu dietu držet dál. Ale díky mamce a přátelům jsem zase na chvilku dostala rozum a po malých krůčcích jsem se dostala zpět k normálnímu životu. 

Díky hladovkám jsem zhubla skoro dvacet kilo. A při návratu k normálnímu životu jsem přibrala skoro třicet. Kdybych kolem sebe neměla lidi, kterým na mně záleží, asi bych to nezvládla. Často jsem myslela na návrat k hladovkám, protože neustálé přibírání mě ničilo. Doktor mi vysvětlil, proč tolik přibírám i když jím zdravě a já se s tím nakonec smířila, i když to šlo těžko. Všechno dopadlo tak, že jsem nakonec měla ještě horší postavu než na úplném začátku hubnutí. 

Opět jsem měla problémy s psychikou, ale přátelé a máma mě podrželi. Dostala jsem rozum a utvrdila se v tom, že hladovky a přehnané cvičení je to nejhorší zlo, co pro své zdraví můžete udělat. To si radši dejte hambáč než tohle. 

Po nějaké době jsem začala hubnout znovu. Ale hezky po svém. Jedla jsem zdravě a tak, abych nikdy necítila hlad. Snažila jsem se vymýšlet si nová jídla, abych nejedla pořád to samé a samozřejmě jsem zapojila i pohyb. Uvědomila jsem si, že i při hubnutí je potřeba, aby to byla zábava. Je potřeba nehladovět a hledat takový pohyb, který člověka opravdu baví, aby se k němu nemusel nutit. Díky novému stylu jsem začala hezky pomalinku hubnout a když zajdu s přáteli na pivko nebo na pizzu nebo když si dám čokoládovou tyčinku, tak si to rozhodně nevyčítám, protože dnes vím, že i to k životu patří. 

Před pár měsíci jsem musela hubnutí zanechat, protože jsem již v osmém měsíci těhotenství a doktor mi říkal, že se na hubnutí mám na čas vykašlat. Poslechla jsem a k dnešnímu dni jsem s miminkem přibrala 12 kg. A jsem za to na sebe pyšná, protože nemám jedinou kamarádku, co by za těhotenství nepřibrala minimálně dvacet kilo. I s dvanácti kily navíc se cítím dobře a myslím, že i dobře vypadám. 

Zjistila jsem, že hubnutí je opravdu po čertech jednoduché. Jen člověk musí chtít a poslouchat své tělo. Když vám tělo řekne, že má hlad, jezte. Když nemůžete posedět, běžte si zatančit. Když máte na něco chuť, dejte si kousek čokolády. Poslouchejte svoje tělo a netrapte ho a ono se vám brzy odmění ;-)