Můj boj s dietou

Když jsem měla čerstvě po maturitě, přijela maminčina kamarádka, která emigrovala kdysi dávno do Německa, na sraz spolužáků. Přijela s celou rodinou, tehdy devítiletou dcerkou a pětiletým synem. Zdrželi se u nás pár dnů a docela dobře jsme si všichni rozuměli. Tedy němčinu u nás v rodině kromě mé babičky nikdo pořádně neuměl, ale teta všechno překládala a já se o nějakou tu němčinu taky snažila.

Byla jsem od mala takový samouk. Hrozně mě to bavilo. Nicméně na střední škole jsem se učila čtyři roky angličtinu a ruštinu a němčinu jsem dělala jen tak zlehka v libovolném předmětu, takže jsme za dva roky došli do 6. lekce a tím to skončilo. Měla jsem před sebou dva a půl měsíce prázdnin a v září jsem měla nastoupit na nástavbové studium na jedné soukromé škole. Co o prázdninách? Hledala jsem samozřejmě brigádu. Jednou u snídaně padla řeč, že jsem uvažovala, že bych jela do Anglie zkusit na rok pracovat jako au-pair, kdyby mě nevzali do školy. Teta se strýcem (jak jsme mamčině spolužačce od mala říkali) se chytali za hlavu, že to je riskantní, že nikdy nevíte, do jaké rodiny se dostanete, a tak mi nabídli, abych jela s nimi na ty dva měsíce, že se budu starat o jejich kluka. Byl to bleskový nápad. Bylo to v neděli ráno u snídaně, po které odjížděli domů. Během půl hodiny jsem byla sbalená, seděla jsem na zadním sedadle jejich auta a vyrážela pryč. Ani jsem se nestihla rozloučit se sestrou, která byla tou dobou v kostele.

Abych to celé zkrátila, strávila jsem v Německu 7 týdnů. Byla to, co se řeči týče, nejlepší zkušenost, jakou jsem kdy udělala. I když dneska už z toho taky moc neumím. Když přestanete mluvit a nepotřebujete ten jazyk k ničemu, tak holt zakrníte. Podstatné pro můj příběh je, že se tam žilo úplně jinak, než jsem byla před maturou zvyklá. Doma jsem vstávala brzy, skoro nic nejedla, učila jsem se od rána do večera. Chodila pozdě spát. Prostě nervy před zkouškami, jaké zažil asi každý.  V Německu se všechno jaksi zpomalilo. Spalo se dlouho, snídalo se dlouho. Přes víkendy byla moje hostitelská rodina zvyklá jezdit na výlety a na obědy někam ven. Občas se něco ugrilovalo. Zkrátka něco úplně jiného, než na co jsem byla zvyklá doma. A tak to lenošení v posteli v neděli do desíti, které mi dosud bylo cizí a taky ten pohodlný život, to vše se za ty dva měsíce řádně podepsalo na mé postavě. Přibrala jsem pět kilo a po návratu domů to bylo hodně znát. V šatníku jsem nenašla téměř nic pořádného na sebe. Všechno bylo úzké. V září jsem měla nastoupit do nové školy, v čem budu jezdit? A tak jsme s mamkou dokoupily pár věcí.

Nestačilo mi to. Už jsem se na sebe nemohla podívat ani do zrcadla. V září jsem nastoupila do školy a měli jsme takový zvláštní rozvrh. Někdy učení ráno, někdy až pozdě odpoledne, to jsme se pak honili večer na tramvaj a zase na autobus, ať chytneme vlak domů. Vrátila jsem se zase do těch starých „honících se“ kolejí. Nicméně kila zůstala. Rozhodla jsem se pro dietu. Moje babička v té době čekala na svou operaci kyčle a dostala od lékaře úkol, shodit 15 kilo, jinak ji ten nový kloub neudrží. Začala držet dietu Lenky Kořínkové. A dařilo se jí pomalinku hubnout, přestože byla  bolestmi už nehybná, nezašla ani na dvorek. To byla motivace! Když to zvládne babička, musím i já. A tak jsem si z knihovny půjčila knížku, kterou Lenka Kořínková napsala a začala jsem jíst podle jejich rad. Doma to lezlo všem na nervy. Nikdo neuměl pochopit, že najednou nechci jíst vůbec žádné sladké. Nudle jsem jedla jen s kečupem a ničím jiným. K svačině jsem si vyráběla šunkové závitky plněné tvarohovou náplní.

Ve škole jsem o přestávkách chroupala mrkev a papriku. No, lehké to nebylo. Hlavně první dny byly nápor na psychiku. Znáte to, když milujete sladké ke každé kávě, když si nandáte bramborovou kaši a pořádný kus masa. A najednou jíte jen brambory a zeleninu. A druhý den holé maso a zeleninu. Organismus je ze začátku zblbnutý, a tak Vám kručí v břiše víc, než je zdrávo. Takové to druhé já Vás pořád pokouší, vykašli se na to a dej si něco dobrého. Ale nepovolila jsem! Po pár týdnech jsem opravdu hezky zhubla. Dostala jsem se dokonce do úplně nových riflí, které mi mamka přivezla někdy v březnu z Německa, když tam byla na návštěvě a já je ještě nikdy neměla na sobě a po mém návratu z Německa jsem neměla šanci je dopnout. Nastal den D. Konečně jsem si je mohla obléct do školy. Říkáte si, ta toho nadělá s riflemi! No jo, ale ony byly něco extra. Nikdy jsem tak krásné rifle s výšivkami na bocích neměla. Ještě jsem to doladila krásnou bílou bundou, tedy ta už nová nebyla. Tu jsem zdědila po někom v Německu jako ze sekáče.

Ve škole jsem slavila úspěch. Holky mi rifle pochválily a já jsem byla nadmutá pýchou, že jsem to dokázala. Kila byly dole, měla jsem dokonce menší váhu, než jsem odjížděla o prázdninách pryč. A taky jsem se báječně cítila. Když si na tu dělenou stravu zvyknete, tak to organismus docela dobře přijme. Jíte v podstatě všechno, na co máte chuť, jen musíte dodržovat pravidla, abyste nemíchali nesprávné potraviny ve stejnou dobu.

Ten den, kdy jsem měla rifle poprvé ve škole, jsme měli to hrozné odpolední vyučování. Když jsme v šest končili, šli  jsme rychle na tramvaj, ať se dostaneme na autobus z Ostravy do Hlučína a mě tam pak čekal ještě přestup na vlak. Mí spolužáci odcházeli trošku dříve, ale já jsem byla zrovna ten den zkoušená, tak jsem musela na tramvaj pak utíkat.  Když jsem přibíhala ke kolejím, viděla jsem už v dálce jet tramvaj. Na tu dálku jsem nepoznala, jestli je to to moje číslo, ale raději jsem přidala, a pak se to stalo. Asi jsem zakopla nebo co, zkrátka spadla jsem přímo do kolejiště. Narazila jsem si bok, koleno, ruku. První, co mi blesklo hlavou, když jsem se zvedala ze země, že jede tramvaj. Snažila jsem se rychle dostat pryč, ale s pochroumanou nohou to šlo docela těžko. To už ke mně přibíhali oba spolužáci, kteří stáli na zastávce a viděli moje neštěstí. Naštěstí ta tramvaj přijížděla na vedlejší kolej! Moje kamarádka mi pomohla vstát a kroutila hlavou, co blbnu. Moje krásné rifle vzaly za své. Na koleně díra jako vrata. Z kolena mi tekla krev, která tu krásnou riflovou modř barvila do tmava. Bílá bunda už taky bílá nebyla a moje ruce byly plné kamínků a špíny. V obličeji jsem byla taky řádně zaprášená. Aspoň tam mi pomohla kamarádka utřít mě kapesníky.

Když jsem přišla do vlaku, seděli tam už mí kamarádi, se kterými jsem chodila na základní školu. Koukali na mě jako na zjevení. Musela jsem jim vylíčit, jaké jsem tele. Docela jsem se tomu všemu i statečně zasmála, i když mi bylo jasné, že moje rifle už budu nosit jen tak doma na lítačku. Doma jsem dostala  řádně vynadáno. Znáte to, jak všechno musí mít svůj důvod nebo příčinu. Na něco se to musí svést, takže se to svedlo na mou dietu. Mamka mi nadávala, že to je tou dietou, že jsem zesláblá, že jsem uhoněná ze školy a v takovém případě se prý dieta nedrží! A tak jsem se svou dietou skončila. Ne úplně. Hlídala jsem se, protože i když rifle už jsem do školy nikdy neoblíkla (sestra švadlena mi z nich později udělala kraťasy na ježdění na kole), tak přibrat zpět jsem znovu nechtěla.

Po letech jsem stejnou dietu vydržela přísně dodržovat ještě déle. Bylo to před mou svatbou. Chtěla jsem být hezká nevěsta. A protože moje kolegyně z práce měla jít ve stejnou dobu na svatbu své sestře a taky chtěla být hubenější (i když ona to na rozdíl ode mě neměla vůbec zapotřebí), tak jsme držely svoje chlebové a mléčné dny spolu. Ve dvou se to lépe táhne a nedělaly jsme si navzájem aspoň chutě na nic sladkého.

Opět jsem to dokázala. V té době jsem přidala ještě i cvičení, takže jsem zhubla hodně a hlavně: nedostavil se žádný jojo efekt, protože i když jsem pak dietu porušovala a začala jsem zase potraviny míchat „nezdravě“, tak jsem jedla méně a pořád jsem cvičila. Kila se mi vrátila zpátky až po narození obou kluků. A věřte mi, že teď bych tu dietu potřebovala jako sůl! Ale najít tu pevnou vůli! To je totiž ten největší problém a pak úspěch u diety. Mít pevnou vůli, vůli začít a vůli vydržet!