Moje rodina

Máme tři děti. Než se mi narodil první syn, bydleli jsme u rodičů na vesnici. A jelikož mi práce ani v těhotenství nevadila, tak jsme pomáhali všude. Ten den se zrovna dělalo na zahradě. Najednou mi  začaly bolesti. Manžel  mi vzal věci a jeli jsme do nemocnice.

Tam už to šlo tak rychle, že mě svlékali ve výtahu. U druhého porodu to šlo normálně, bez nějakých stresů. Když jsem čekala třetího syna, tak už zase bylo veselo. Bylo to v únoru, zima, sníh. Bolesti mě chytly ráno o půl páté. Manžel volal sanitku, než přijela, praskla mi voda. Saniťák se začal rozčilovat, že jsme měli volat dřív.

Ale jak dřív, když to přišlo naráz. Ani mi nepomohl ze schodů, musel manžel sám. Když jsme jeli, tak mu asi došlo, že to do nemocnice nestihneme. Cestou zastavil v jedné obci, bydlela tam paní, dělala porodní bábu, tak se tomu dříve říkalo. Tam jsme na ni museli čekat, a možná tím, jsme už včas do nemocnice nedojeli. 

Cestou musel řidič zastavit a paní mi pomohla s porodem. Syn se narodil v sanitě. Museli ho zabalit do plínek a pak ještě do peřinky. Vím, že byla hrozná zima, jen zuby mi drkotaly. V nemocnici už na nás čekali. Ráno šla tchyně k lékaři na kontrolu, lékař měl telefon a mluvil do něho, koukal na tchyni a smál se.

Pak jí pogratuloval k narození vnuka. Vyprávěl ji o tom, ani nevěděla, že jsem v nemocnici. Hlavně, že vše dobře dopadlo a syn byl v pořádku. Dnes je z něho chlap, má svoji rodinu. Když jezdíme kolem toho místa, vždycky si vzpomenu a říkám synovi, tady  je tvoje místo narození.