Dlouhou dobu jsem měla z doktorů strach a nevěřila jim. Měla jsem pocit, že si určí anamnézu a jedou si podle ní, aniž by přiznali chybu.
V 27 letech jsem otěhotněla a byla postavena před situaci, že opět strávím dobu v nemocnici s doktory. Přemýšlela jsem, jak to zařídit, abych se jim vyhnula a mohla rodit doma. Ve 36. týdnu však nastal problém, a já musela na zátěžový test. Přes první peripetie s doktorem, který byl cizinec a nebyl mi schopen česky pořádně vysvětlit, co se děje, jsem nakonec natrefila přeci jen na špičkového doktora, který mě operoval a odrodil naši krásnou dcerušku.
Mám malou jizvu po císaři, velmi pěkně sešitou. A když jsem se po operaci vzbudila na JIP, dokonce jsem potkala anděly pracující mezi doktory a sestrami. Po dvou dnech jsem se snažila překonat bolest bez injekcí a prášků. Vydržela jsem to pouze do noci. Ve tři ráno byla bolest tak nesnesitelná, že jsem zazvonila na sestru a požádala ji o utlumující injekci. Světe div se, potichoučku přišla usměvavá sestra, nechala rozsvíceno jen na chodbě, aby nerušila děti ani maminku na pokoji, píchla mi injekci, že jsem to vůbec nezaregistrovala, pohladila mě po ruce a řekla, že mi za chvíli bude líp. A když ne, ať ji zavolám.
Žádný naštvaný obličej, že ji ruším uprostřed noci. Kdepak. A tak se mi částečná důvěra k doktorům a sestrám vrací. Vždy budu ráda vzpomínat na poporodní oddělení a veškerý personál. Ale už navždy budu i opatrná, ne všichni jsou dle mého názoru profesionálové na svém místě.
Grei - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz