Povím vám příběh o mém nejlepším kamarádu a členu rodiny Dastym.

Je to 2 roky starý bernský salašnický pejsek. Narodil se v listopadu 2006 a 15.2. roku 2007 jsme si ho dovezli domů.Byla to malá chlupatá kulička. Byl roztomilý a hodný. Chodíme spolu na procházky na kopec. Někdy hodně zlobí. Zrovna jak měl pubertu. I když se mi zdá, že ji má pořád.Ted už je z něho pěkný macík.

Jednou jsme jeli na dovolenou a Dastyho jsme brali sebou. On v autě zvrací, tak jsme mu koupili prášky proti nevolnosti pro psy. Vše účinkovalo. Ale bylo to kruté ,protože bývá špatně i mě, tak bylo v autě veselo.

Přijeli jsme na chatu a Dasty si začal hned vše značkovat a hrabat díry.

Babička myslela, že ji trefí šlak. Ona velice dá na své kytky a když ji tam zvedal nohu, tak ho hned hnala. Byli jsme tam asi 10 dní. Dasty si zvykl spát v kůlně a nic nedělalo problémy. V den odjezdu jsme se rozloučili a vyrazili jsme. Cesta trvá něco přes 3 hodiny a velice jsme se těšili domů. Ještě jsme uvízli v koloně a dasty už byl nedočkavý. Nakonec jsme dojeli v pořádku a Dasty byl štastný a my také. Je to můj nejlepší kamarád a nevyměnila bych ho za nic jiného. Lepšího pejska jsem si nemohla přát.

Ale začalo to tím, že jsme si chtěli koupit jokšírka, ale vylezl z toho o hodně větší pejsek. Ale jsem ráda, že jsem si vybrala jeho a ne jorkšírka. Ráda s ním chodím na procházky, dělám mu pedikůru, chystám jídlo a vše možné. Mám ho velice ráda. Lepší pes by pro mě nebyl. A dokonce cvičí i agility, které mě hodně baví. Je to sice těžké, si představit skákat přes překážky takové tele, ale je tomu tak.

Tak to je můj kamarád na život i na smrt.