Jak ráda se bavím historkami o začínajících hospodyňkách. Autorky jsou vždy vtipné, sebeironické a v závěru nezapomenou podotknout, že nyní už jsou x let vdané a vaření pro jejich početnou rodinu jim jde samo. To je pro mě, která se zrovna (a už poměrně dlouho) plácám na samém počátku této trnité cesty samozřejmě povzbuzením.

Nicméně to nezmenšuje moji touhu tohle dlouhé období, po kterém přichází zručnost šéfkuchaře, zkrátit a pokud možno vynechat úplně. Nevím, proč jsem se zrovna já musela narodit v zemi, kde se kuchařské umění u ženy považuje za samozřejmost. Když se nad tím zamyslím, tak to, co někdo studuje ve čtyřletém oboru s maturitou, bych já měla umět úplně automaticky!

Doufám, že jsem teď nevyvolala dojem, že mám něco proti vaření, nebo dokonce jídlu jako takovému. Je tomu totiž úplně naopak. Jídlo prostě miluju – když ho připraví někdo jiný. S obdivem pozoruju lehkost a bravurnost televizních kuchařů, kteří všechno stihnou během 30 – 45 minut jednoho pořadu. Je zvláštní, že když se o něco takového pokusím já, byť podle televizního receptu, výsledkem je ztracený půlden při krájení zeleniny a hora děsně špinavého nádobí. No a ještě pokrm sice poživatelný, ale rozhodně ne křehký a lahodný, či dokonce „dost luxusní“.  Mně by úplně stačilo, kdyby byl luxusní aspoň trochu!

Nutno přiznat, že moje moudrá maminka se mne snažila na budoucí kariéru normální zaměstnané ženy zvládající domácnost připravit. Nicméně mě pochopitelně nemohla připravit na všechny skryté nástrahy každodenního vaření, pečení a péče o domácnost vůbec. A tak bych teď mohla uvést řadu veselých historek se skandálními titulky.

Možná by to dokonce vydalo na celou knihu. Třeba v kapitole: „Pražení popkornu mikrovlnka málem nepřežila“ byste mohly žasnout nad hloupostí ženské, která přes vysokoškolský titul nemá dost rozumu, aby při přípravě popkornu vyndala z mikrovlnky plastový rozmrazovací rošt. Ovšem takovou knihu pochopitelně psát odmítám, chci si zachovat ještě aspoň nějaké zbytky hrdosti. Mockrát jsem v duchu děkovala osudu, že mi do cesty připletl muže po stránce jídla velmi nenáročného.

Mockrát… až do chvíle, kdy můj přítel vyslovil přání pozvat na tradiční českou večeři svého švédského kolegu a jeho ruskou přítelkyni. „Půjdeme raději do restaurace,“ zkoušela jsem ještě odvrátit hrozící katastrofu. „Domácímu jídlu se nic nevyrovná,“ oponoval můj milý. A protože mě zná, tak ještě dodal, že hosty pozve někdy o víkendu v příštím měsíci, abych se na to mohla připravit. Výsledkem byl jeden delikátní oběd připravený během tréninku v maminčině kuchyni pod jejím bdělým okem.

A jedna naprosto příšerná večeře s přesoleným, tuhým masem a betonovými knedlíky (kdo měl tušit, že ty rohlíky uvnitř se prostě toustovým chlebem nahradit nedají), kterou nezachránila ani povedená svíčková omáčka umně ozdobená brusinkovým kompotem. Doufám, že kromě zkreslené představy o české gastronomii si naši hosté neodnesli i zkažený žaludek. A rovněž doufám, že další návštěvu přítel pozve až v době, kdy výsledkem přípravy piškotové rolády se šlehačkou nebude jen hromada drobků a špinavá utěrka, jako je tomu dosud. Doufám… Je to můj sen…

Verča27 – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10