Bohužel tento pocit štěstí trval jen tři dny. Po třech dnech, když jsem se vrátila domů do svého bytu, můj maličký chlapeček začal plakat a on neváhal a hodil po něm hračku. Mířil na obličej. A začalo nové peklo. Můj muž začal vyhrožovat nejen mně fyzickou likvidací, ale i malému. Vyhodila jsem ho tehdy ze svého bytu a přísahala, že už nikdy ho nechci vidět. Od tohoto dne mě sledoval na každém kroku. V parku se schovával za každičký strom, dokonce mě i fotil, když jsem na konci října potřebovala malého přebalit a využila při tom restaurace, kde pracovala má kamarádka. Venku byla zima a mokré dítě jsem domů nechtěla vézt. Můj muž snímky potom použil jako svědectví, že chodím po hospodách. To mu sice nevyšlo, ale i tak se snažil všemožně mi ublížit. Vyhrožoval mi, že mi podpálí můj přízemní byt. Volal k sousedům, kde se představoval různými mužskými jmény a chtěl mě k telefonu, jen aby zjistil, nemám-li přítele. A já se přitom starala jen o svého syna a zařekla se, že muže už nechci ani vidět. Napadal mě při projížďkách s kočárkem s nožem v ruce, tak se stalo každodenní tradicí, že jsem se vracela domů v doprovodu policie. Před tou vždy utekl. Ale nikdo s tím nic nechtěl dělat. Na policii mi řekli, že zasáhnout mohou, až mě skutečně zraní a zranění si vyžádá alespoň týdenní léčení.
Když byly mému synovi necelé dva měsíce, onemocněl zánětem průdušek a musel do nemocnice. Samozřejmě jsem se nechala hospitalizovat také. Syn byl vše, co jsem měla. K němu jsem vzhlížela, pro něj jsem nevzdala svůj boj o štěstí. Při stálém napadání od manžela jsem mnohokrát přemýšlela, zda vše neskončit. Byl tady ale malý Lukášek, a ten mě potřeboval. A tak jsem se snažila vybojovat pro sebe a syna kus toho štěstí. Zažádala jsem o rozvod a říkala si, že jednou to mého ještě manžela přejde. V nemocnici jsem ale onemocněla meningitidou a pásovým oparem zároveň. Byla mi udělána lumbální punkce a byla jsem převedena na infekční oddělení. Syna bez mého souhlasu dali jeho otci na hlídání. Byla to strašná situace. Měla jsem velké bolesti, píchali mi opiáty, užívala jsem spoustu léků, které můj žaludek začal odmítat. A tak primář nařídil veškerou léčbu zajistit jen prostřednictvím kapaček. Týden v kuse mi nepřetržitě kapaly léky do žil. Já nevnímala den a noc, měla jsem bolesti a cítila se vyčerpaná. Navíc jsem den co den plakala po svém synovi. Manžel s ním sice jezdil za mnou na návštěvy a já svého syna mohla vidět spícího v kočárku přes okno, nevěděla jsem ale, jak s ním zachází doma. V minulosti mi vyhrožoval, že syna unese do zahraničí atd. A já nemohla dělat nic, jen čekat, až budu schopná se o syna postarat. Po týdnu jsem zažádala o propuštění na vlastní žádost. Primář se divil, že jsem se zbláznila. Ale já syna namohla dál nechat s jeho otcem. Tehdy si primář zavolal mého manžela k sobě do kanceláře. Manžel mu musel slíbit, že ještě alespoň týden budu ležet v posteli a nic nesmím dělat. A také, že dva týdny nesmím ven. Veškeré práce měly být na manželovi: vaření, péče o dítě, nákupy atd. Já měla jen ležet. Manžel vše slíbil a sanitka mě odvezla domů.
Když jsem přišla do svého bytečku, nemohla jsem věřit vlastním očím. Byt byl totálně vybílen. Můj manžel posbíral vše, co mělo nějakou cenu a navíc přibral věci, ke kterým jsem měla nějakou citovou vazbu. Neštítil se vzít mi např. stříbrný dívčí řetízek se srdíčkem, který jsem dostala od své první lásky, ale nezastavil se ani před sešitem básniček, které mi psal můj kolega v zaměstnání, který mě platonicky miloval. Vše bylo pryč. A navíc i peníze, šperky atd. A zmizelo i 10 sunarů! Za pouhý týden. Můj muž přišel ke mně a donutil mě podepsat, že výživné dopředu na půl roku pokryla péče o syna. A řekl, že malému musel dokoupit sunar, plínky atd. Přitom vše bylo doma na mnohem delší dobu, než na pouhý týden, co jsem byla v nemocnici. Vyhodila jsem ho znovu, tentokrát nadobro. Od jeho známých jsem pak zjistila, že synovy sunary chodil prodávat. A zůstala jsem sama, nemocná se synem. Přesto jsem věděla, že miminko potřebuje na čerstvý vzduch. Denně jsem ho s vypětím všech sil vozila na procházku. Párkrát jsem byla tak slabá, že jsem zvonila na sousedku, aby byla tak hodná a syna mi přinesla z kočárku domů. Měla jsem nízký tlak a omdlévala. V noci jsem k synovi chodila na etapy, mnohdy i lezla po kolenou. Ale vše jsem zvládla. Musela jsem, syn mě potřeboval.
Já se rozvedla, i když u soudu jsem si vyslechla tvrzení mého tehdy ještě manžela, že žijeme v harmonickém vztahu, on mě miluje a syna taky. Dokonce se pokusil zvrátit rozvod tím, že si ovázal hlavu obvazem a chodil mi tvrdit, že má nádor na mozku a umírá. V soudní síni si zase lehal uprostřed líčení na zem a předstíral, že zkolaboval, chytal se za srdce s tvrzením, že má infarkt. I přesto jsem se rozvodu dočkala. Až do synových dvou let se snažil napadat mě i syna. To už mi ale rodiče koupili můj současný byt. A taky jsem se už nebála. Věděla jsem, že se strachem a lítostí nad ním nezvítězím. Zažádala jsem o zrušení jeho rodičovských práv k synovi, čehož jsem nedosáhla. Soud ale navrhl jeho styk s dítětem jen zřídka a v mé přítomnosti, aby dítěti nemohl ublížit. Můj bývalý muž ve skutečnosti o syna nestál a nikdy svého práva nevyužil. Syn ho nikdy neviděl, jen jednou, když byl ještě maličký a můj bývalý manžel nás napadl a syna vyklopil z kočárku-golfových holí. Nikdy si na syna nevzpomněl ani na Vánoce a jeho narozeniny. A neplatil výživné a dodnes neplatí, se světlou výjimkou, kdy pošle dnes již téměř čtrnáctiletému synovi 800 korun jako výživné. Dluží nám hodně peněz, my ale máme od něj klid, a to je k nezaplacení. Čert vem peníze, hlavně, když můžeme klidně spát a víme, že nám od něj už nehrozí akutní nebezpečí. Probíjím se, jak můžu a ze syna se stává chlap.
Během těch let jsem měla nějaký ten vztah. Vždy ale zvítězil můj strach. Vím, že syn jednou vyroste a bude mít svou vlastní rodinu. Vím, že možná bych měla něco zkusit. Uvědomuji si také, že každý není stejný, jako můj bývalý muž, o kterém později lékaři prohlásili, že je to psychopat s agresivními rysy. Vím, že mě potkalo to, co jen tak někoho nepotká.
A možná mi to i něco dalo. Dokáži si vážit hodných lidí. Dokážu se nyní už i radovat z maličkostí, těšit se z krásného dne na horách a snad jsem i silnější. Naučila jsem se rozhodovat za sebe a svého syna, stát si za svým. A mám krátce hodného kamaráda, s kterým máme společné koníčky. Jako by po letech doslova „spadl z nebe“. Je slušný, milý, hodný. Zatím. Má krásný vztah se svými rodiči, je hodný k mému synovi i ke mně. A chystáme se na svou první dovolenou, tak nám držte pěsti, prosím. Vážím si ho, a co bude dál, to ukáže čas…
Tak, jsem u konce se vzpomínáním, v současnosti. A budoucnost je před námi. Jaká bude, se teprve uvidí, já jen věřím, že to nejhorší, co jsem měla zažít, jsem už zažila.
Pegonela – čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz