Mýty o lehké sádře: plavání v bazénu a nevhodnost na každou zlomeninu

Lehká sádra se stala symbolem připravovaného nadstandardu. Mezi 18 položkami je hned 9 druhů lehké sádry. A oprávněně, lehká sádra je pohodlnější, lehčí a s některými se lze i koupat. Kolují kolem ní ale různé pověry a nepravdy.

Práce s nimi je specifická a někteří lékaři mohou mít k podobným novinkám odmítavý postoj. Pro pacienta ale lehká sádra představuje jednoznačný  přínos. Lehkou sádru v podobě, jak ji známe dnes, v 70. letech vynalezla americká společnost, která ji již po revoluci začala nabízet i českým pacientům.

Klasická sádra je těžká, mohutná a rozmáčí se ve vodě, proto se hledala alternativa. „Lehká sádra byla původně vyvinuta pro americký fotbal, ale její výhody jí uvolnily cestu do běžné medicíny,“ říká Martin Holub, odborník na lehkou sádru ze společnosti, která lehkou sádru vynalezla. Lehkou sádru tvoří tkanina a pryskyřice, která reaguje s vodou a tkaninu vytvrdí.

Výsledkem je stabilnější a pevnější fixace než u klasické sádry. Navíc vytvrdne do půl hodiny, zatímco normální sádře to trvá i dva dny. Hlavně pro děti je dobrou zprávou, že se dělá v různých barvách. Lehká sádra už je k dispozici řadu let.

Kritika pramení spíš z neznalosti

Mýtus: S lehkou sádrou se můžete/nemůžete koupat
Lehká sádra je voděodolná a na rozdíl od klasické se nerozmočí. Na druhou stranu ale neplatí, že byste s každou mohli chodit plavat. Záleží na tom, jaký druh lehké sádry lékař použije. Původní, tvrdý typ lehké sádry bývá vystlaný vatou. Pokud se namočí, bude dlouho vysychat a může způsobit zapaření pokožky.

„Pokud lidé zmiňují možnost koupání, mluví často o polotuhé sádře (semirigidní). Ta se neaplikuje na syntetickou vatu ale přímo na tenkou bavlněnou punčošku, která dobře schne. Taková sádra vyschne mnohonásobně rychleji nežli je tomu u jiných typů,“ upřesňuje Martin Holub.

Polotuhé sádry jsou vhodné ke sprchování a dá se s nimi i koupat. Venkovní koupání se však nedoporučuje, aby se pod sádru nedostaly nečistoty. Pokud nemůžete koupání u moře odolat, dbejte na důkladné vymytí sádry.

Mýtus: Lehká sádra se nehodí na všechny typy zlomenin
„Když jsem si zlomila ruku, lékař v okresní nemocnici mi rovnou řekl, že já se svojí zlomeninou zápěstí mohou na lehkou sádru zapomenout. Nechtěla jsem se s tím smířit. Představa, že šest týdnů budu na ruce nosit těžkou klasickou sádru a nevejdu se s ní do mého oblečení, byla příšerná,“ popisuje vlastní zážitek Alžběta Pavlínová.

„Na internetu jsem si vyhledala zkušenosti lidí, poradila se s odborníkem a nakonec si přesně vybrala, jakou lehkou sádru chci. Existuje více výrobců a v použitých materiálech jsou podstatné rozdíly,“ přibližuje Pavlínová.

Lékaři, kteří mají s aplikací lehké sádry zkušenosti, neuvádějí, že by s nimi měli jiné léčebné výsledky. Naopak – při volbě polotuhé sádry se zpravidla můžete těšit na kratší rehabilitaci. Lehká sádra se dokonce používá i tam, kde běžná nemá šanci. Existují případy, kdy bylo možné aplikovat lehkou sádru v situaci, kdy by běžná sádra nezaručovala dostatečnou stabilitu, a muselo by se operovat.

Mýtus: Lehká = plastová sádra způsobuje kožní problémy a alergické reakce
V internetových diskusích se můžeme setkat s případy alergických reakcí na plastovou sádru. V tomto případě záleží na materiálu, z něhož je sádra vyrobena. Většina výrobců pro lehké sádry používá tkaniny napuštěné pryskyřicí. Starší druhy sádry připomínaly spíše laminát, který mohl způsobovat u některých jedinců alergické reakce.

„Ve své vlastní praxi jsem se s alergickou reakcí na syntetickou fixaci ještě nesetkal. Spíše se stává, že se lidé začnou se sádrou koupat, ale nedbají doporučení lékařů o nutnosti proschnutí a propláchnutí podkladu, tehdy se pak může kůže zapařit a objevit se vyrážka, “ uvádí MUDr. Josef Liška, z oddělení ortopedie a traumatologie.

Mýtus: Aplikace lehké sádry je pro lékaře složitá
Sádru v ordinaci často aplikuje sestra. Stejně jako se musí lékař naučit sádrovat klasickou sádrou, je potřeba si vyzkoušet i aplikaci syntetické sádry. „U tuhé lehké sádry není aplikace problém. Princip je velice podobný, jenom je potřeba nasadit rukavice, protože pryskyřice, která po kontaktu s vodou tvrdne, nejprve lepí,“ uvádí Martin Holub.

Jiná je situace u polotuhé fixace, kde na specifickém způsobu aplikace velice záleží. „S tímto způsobem fixace má dostatek zkušeností zatím nemnoho českých lékařů. O výsledku léčby v tomto případě skutečně rozhoduje způsob aplikace. Proto klademe důraz na dostatečnou osvětu a s lékaři většinou na prvních aplikacích spolupracujeme,“ dodává Martin Holub.

U polotuhých fixací je základem přesné doléhání na poraněnou končetinu, proto jsou zde kladeny vyšší nároky na správné provedení aplikace. „Pokud se nepovede klasická sádra, tak se prostě sundá a zahodí. Lékaři mají pocit, že je zadarmo, takže se nic neděje. Ale právě fakt, že za pryskyřicové sádry se platí, častokrát vede k rozhodnutí ji právě z obavy kvůli nepovedené aplikaci vůbec pacientovi nenabídnout,“ ozřejmuje další z důvodů menší obliby pryskyřicových sáder mezi lékaři MUDr. Josef Liška. 

Mýtus: Sádra musí být především tvrdá a nepovolit žádný pohyb
U pevné lehké sádry tomu tak je. Polotuhá však svým názvem dává tušit, že půjde o něco jiného. Nedává zlomenině prostor, aby se mohla hnout, ale dovoluje pohyb svalům. „Tento druh „sádry“ je na pohmat pružný, stlačitelný, ale končetina je znehybněna pouze a právě jen na místě, kde je to potřeba,“ uvádí MUDr. Liška.

Dokáže se přizpůsobit tělu a nevyčnívá. „Některým lékařům se zdá měkká, ale stabilitu má výbornou, a to je u sádry podstatné,“ říká MUDr. Liška, který má s lehkou sádrou mnohaleté zkušenosti. „Jde o nejkomfortnější variantu lehké sádry, spolu s výbornou stabilitou a možností k namáčení představuje  špičku,“ dodává Holub.

ZAJÍMAVOSTI Z HISTORIE FIXACE:

Zlomeniny rovnali už Egypťané
Ošetřování zlomenin popisuje už Hippokrates kolem 5. – 3. století před Kristem a udělal to tak dokonale, že v principu platí dodnes. Poté léčení stagnovalo. Až v 15. století byli bradýři, kteří napravovali zlomeniny a vykloubeniny, postaveni na úroveň ostatních řemeslníků. Znehybňování končetin je však starší než člověk.

U opic bylo pozorováno namáčení končetin v blátě a také člověk tuto metodu využíval jako první přírodní obvaz. V papyru z 3000 let před Kristem je zmínka o léčbě zlomenin nosních kůstek s použitím škrobeného plátna, později se používal také žloutek. Sádrou se léčilo také již o něco dříve, pravděpodobně již v 10. století arabskými lékaři. Na konci 18. století namáčel profesor Hendrichs končetiny přímo do nádoby s tekutou sádrou. Až holandský polní lékař Antonius Mathijsen popsal roku 1851 sádrový obvaz, jak ho známe dnes.