Nejlepší přítel

Když se člověku daří, rojí se kolem něho lidé, tváří se jako nejlepší kamarádi a snaží se žít ve výsluní toho, kdo jim může být užitečný a hlavně za to nic nechce. Běda však tomu úspěšnému, který si nechá mazat med kolem pusy, věří všemu pochlebování a poplácávání po ramenou, jaký že je borec.

Takovou úspěšnou ženou byla bankovní úřednice, později pracovala v advokátní poradně a znovu se po revoluci vrátila do banky jako zástupkyně ředitele. Měla všude spoustu známých, kteří k ní chodili na rady. Až nabyla dojmu, že je něco lepšího než obyčejní lidé, stýkala se pouze s místní smetánkou, při návštěvách kupovala drahé dárky, protože se přece nehodí, aby „ona“ přinesla třeba jen levnou bonboniéru.

Hrála si na velkou madam, chodila k nejdražší kadeřnici ve městě, dávala si šít v luxusním salonu, že by tam šili kvalitně se hodnotit nedá, ale za přemrštěné ceny ano, nakupovala si samé drahé knihy, umělecká díla, prostě tvářila se jako velká znalkyně umění. Stravovala se v nejdražších restauracích, kde to bylo, podle jejího hodnocení, na úrovni - přece nebude vařit doma.

Nesměla chybět na žádné kulturní akci, aby všichni viděli, že tomu rozumí a hlavně si to může dovolit. Nebylo snad drahého zahraničního zájezdu, na kterém by chyběla.

Už ovšem neviděla, že většina lidí ve městě se o ní nevyjadřuje dobře. Říkalo se o ní, že je podivínka. Co bylo zvláštní, ani nejlepší známé nikdy nepustila do bytu, nikdo netušil proč, snad se bála ukázat svoje poklady.

Často vyvolávala konflikty, zastavovala lidi, kteří si jí ani nevšímali, a obviňovala je z pomlouvání... Ani takovým chováním na popularitě nezískávala. Sousedé se o ní vyjadřovali, že je velmi nepraktická a zřejmě má v bytě velký nepořádek, protože se zdráhala pustit do bytu i řemeslníky, takže bylo záhadou, kdo jí vlastně smontoval velmi moderní obývací stěnu. V domě, kde bydlela byla rozhádaná se všemi, vždy pouze bez pozdravu přeběhla po schodech.

Pak se vedle jejího bytu nastěhovala nová nájemnice, která byla postižená - po mozkové obrně a bylo to na ní vidět. Většina obyvatel si myslela, že je mentálně zaostalá, ale opak byl pravdou. Právě ta nová postupně stmelila všechny v domě a každý ji měl rád. Jen „madam nafrněná“ se chovala, jako by byla vzduch.

K seznámení těch dvou žen došlo takto: Jednou konfliktní dáma Lída zazvonila na novou sousedku, která udiveně otevřela dveře. Spustila bez pozdravu: „Můžete mi vysvětlit, co jsem udělala vaší dceři, že se na mě dívala, jako bych byla čarodějnice?“ Oslovená Dáša jen ohromeně zírala: "Nechápu, co máte na mysli,“ a zavřela dveře.

Po příchodu osmileté dcerky se ptala: „Prosím tě, co stalo mezi tebou a paní Krásnou?“ „No nic, umývala jsem schody a ona mi šlapala po mokrých schodech, to nemohla chvíli počkat, než to uschlo?“ Zasmály se tomu a celou věc hodily k ledu.

Postupně se Lída začala vnucovat do Dášiny přízně - tu si přišla půjčit padesát korun, jindy zase šroubovák, prý bude mýt okna, o ten si nakonec Dáša musela říct, poněvadž se ta okna myla asi tak tři měsíce. Pak se milá Lída zeptala, zda se může přijít podívat na televizi, protože se jí porouchala. Sama si to vyložila tak, že se bude chodit dívat každý den a vůbec nebrala na vědomí, že narušuje soukromí druhých.

Čas utíkal a Dáša si Lídu oblíbila. Přehlížela její nedostatky, často za ni platila útraty v restauraci. Jednou měla Lída havárii v bytě a potřebovala půjčit dost velkou sumu peněz. Najednou nikdo z jejích „přátel“ právě nemohl, každý by tak rád, ale ten právě zařizoval novou ordinaci, další kupoval byt... Jen dobračka Dáša posbírala peníze a ještě si vzala půjčku v bance. Vždy Lídě počkala, když z toho důchodu nevyšla a tu tisícovku nedonesla. Před sousedy a známými Dáša Lídu omlouvala, že je sice zvláštní, protože měla těžké dětství, ale je velmi vzdělaná, má všeobecný přehled a velmi dobře se s ní povídá.

Stalo se, že Lída dostala rakovinu. Jediný člověk, který ji navštěvoval a povzbuzoval, byla Dáša s dcerou. Po návratu z nemocnice potřebovala Lída dopravit do fakultní nemocnice v Olomouci, opět byla dobrá Dáša s dcerou. Nikdy se nezeptala, zda něco dluží, jako by auto jezdilo na vodu.

Všechno šlo dál, jednou potřebovala Lída přinést do nemocnice osobní věci a zalévat v bytě kytky, klíč proto svěřila Dáši. Jaké bylo Dášino zděšení po otevření dveří! Větší nepořádek snad nikdy neviděla - luxusní koberec nikdy nepoložený, všude hromady krabic, v kuchyni nádobí na zemi, protože tam nebyla ani kuchyňská linka, lednička a pračka ještě po mamince... Nikdy to nikomu nepověděla...

Lída se uzdravila, dále věčně číhala na Dášu, která se vracela utahaná z práce, vedla monolog sama o sobě, nikdy se nezajímala o druhé, jen sama o sebe. Tady již Dáša zbystřila a občas Lídu upozornila, že je hodně hodin, potřebuje se najíst a ráno brzy vstává.

Jednou opět Lída zahájila své povídání a začala se chlubit, jak pozvala své nejlepší kamarádky na oslavu svých sedmdesátin: „To víš, nemohla jsem je hostit v obyčejné restauraci, všechno muselo být na úrovni a popisovala, co všechno si daly. Dáši došla trpělivost a Lídy se zbavila.

Večer seděla u knížky a ne a ne se začíst. Stále se jí vracelo na mysl, že Lída pozvala nejlepší kamarádky - co jsem tedy já? Ten hlupák, který nestojí ani za pozvání? Věděla, že bych se pochopitelně omluvila... Já trouba bych jí ještě koupila dárek! Najednou jí všechno došlo a bylo ji líto těch dvaceti let, kdy věřila, že má opravdovou přítelkyni.

Nakonec vzala mobil a Lídě bez úvodu sdělila: „Víš co, Lído, vezmi na vědomí, že jsem skončila se svou hloupostí, buď tak laskavá a vykliď své harampádí z mého sklepa, protože tam potřebuji uklidit, abych mohla dát vymalovat. Klíček hoď do schránky a už k nám nikdy nechoď! Jo a ještě malý dodatek: Jsi navrch huj a vevnitř fuj!“ A típla telefon. Okamžitě zvonil: „Co si to vůbec dovoluješ?“ „Já tě neslyším a již nikdy slyšet nebudu!“ A mobil vypnula.

Druhý den byl sklep vyklizen, klíček ve schránce.

Pokud je obě dámy náhodou potkají na schodech, tváří se, jako by nikoho neviděly.

Někdy trvá hodně dlouho, než člověku dojde, že sobecký člověk se dokáže přetvařovat a využívat druhé. Takových lidí je možno pouze litovat a člověk zjistí, že nic neztratil, pouze získal trpkou zkušenost!

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete