Nad tímhle vyšetřením kyčlí mé čtyřměsíční holčičky jsem ještě dlouho pěnila. To první, které jsme absolvovaly asi dva měsíce zpátky, to bylo v pohodě. Miminka byla ještě hodná, moc se nevrtěla, všechno se změřilo, jak mělo a šlo se. Jen jsme byly všechny sestřičkou upozorněny, že příště si máme donést lahvičku s mlíčkem nebo čajem, protože miminka už tak hodná nebudou a bude potřeba je něčím zabavit.
Jo, lahvičku. Když ta moje princezna o ní nechtěla ani slyšet. Nepila z ní nic, dokonce ani odstříkané mateřské mléko. S sebou jsem ji tedy nebrala – už takhle jsem toho měla dost; dvě děti, protože pro staršího syna nebylo hlídání, kočárek, kabelku s vybavením… Ale vzít jsem si ji tedy měla. V ordinaci byl totiž úplně jiný doktor než minule. Sestřička byla stejná, ale po vzoru pana doktora tentokrát vyloženě nepříjemná. Malou mi vyloženě vyškubla a přitlačila na bok k podložce – a čekalo se, až i pan doktor nastaví přístroje. Samozřejmě, že sebou začala škubat a ječet. U druhé kyčle to vypadalo zrovna tak, jenže to už sebou mlela tak, že fotografie prostě udělat nešla. Dostala jsem vynadáno, že nenosím lahvičku, a když jsem protestovala, bylo mi řečeno, ať nekecám (doslova), že KAŽDÉ miminko z lahvičky pije. Haha.
Za měsíc jsem byla připravená lépe. Byla jsem předem rozhodnutá trvat na tom, že dokud nebude pan doktor připravený, Gábinku otáčet nebudu a mezi oběma fotkami ji pochovám, aby se uklidnila. Tu minutu navíc by holt museli přežít. Měla jsem s sebou i tu lahvičku, ať teda vidí…
Naštěstí jsem nic z toho nepotřebovala. Byl tam totiž zase náš známý doktor, který nás vyšetřoval poprvé. Hezky se na Gábinku usmál, řekl jí: „Ahoj, princezno,“ a bylo. Gábinka se usmála taky a fotky byly hotové raz dva. Ani ji nenapadlo brečet nebo sebou škubat. Naopak to vypadalo, že se jí odtamtud nechce. To víte, na přístupu záleží :-)
Notburga
ChytráŽena.cz