Chtěla bych vám představit jen neobyčejný příběh obyčejného života. Nebo lépe, obyčejný příběh neobyčejného života? Jak se to vezme a jak se na to kdo dívá.
Asi jen málokdo si dovede představit, že by žil někde jinde, než se narodil. Nyní bych vám ráda vyprávěla příběh ženy, která nejen žila v jiné zemi, ale dalo by se říct, že se ocitla i v jiném století. Je to příběh mé učitelky ze základní školy, která se jako dítě dostala z Bolívie do Československa.
Mám její svolení převyprávět její životní pouť.

V úvodu bych chtěla vysvětlit, jak jsem se vlastně k tomuto příběhu dostala. Na základní škole jsme měli paní učitelku Hanu. Byla o něco snědší, než my ostatní, ale měla tmavě modré oči. Byla zvláštní, nikdy nekřičela, ale my jí docela brali a poslouchali. Učila nás jen dva roky a pak ze školy odešla. Už je to více jak pětadvacet let, asi bych vzpomínku na ní uchovala jen tak v paměti, kdybych na paní učitelku jednou nenarazila v supermarketu. Pravda, nebyla jsem si jistá, že je to ona, babička s vnučkou...ale nedalo mi to a oslovila jsem ji. Ona se usmála a potvrdila mi, že je to ona. Daly jsme se do řeči, já se zmínila o své zálibě ve španělštině a ona mi prozradila, že je původem z Bolívie, což jsem předtím vůbec netušila. Domluvily jsme se, že se sejdeme a ona mi převypráví svůj příběh.
Nyní jej budu psát, jak jsem to od ní slyšela. Nebudu jmenovat pravým jménem, neboť moc lidí to o ní neví a ona nechce být poznána, ale příběh smím zveřejnit a fotečky jsou z Bolívie.
Takže:

„Narodila jsem se V Bolívii roku 1940. Moje maminka byla indiánka a tatínek pocházel z Československa. Když jsem byla větší, maminka mi vyprávěla, jak se vlastně tatínek dostal mezi indiány. V roce 1929 se můj tatínek, kterému v té době bylo 19 let, vypravil do Peru. Byl posedlý záhadami, kterých je v Peru více než dost, a tak se rozloučil s rodiči a odjel. V té době to asi nebylo jednoduché, přesto tatínek se do Peru dostal. Viděl, co vidět chtěl a pak se vydal poznávat ostatní země Jižní Ameriky, až zakotvil v Bolívii. Byl fascinován životem místních indiánů a dostal se do jedné komunity, kde žila má maminka. Mluvil španělsky, z naší komunity jen málokdo, ale tatínek se brzy naučil i kečujštině a začal mezi indiány žít.
Postupně se stal právoplatným členem jedné rodiny a nakonec dostal svolení dvořit se mé mamince, kterou si nakonec vzal. Napsal rodičům, že se domů asi už nevrátí a že chce založit rodinu v Bolívii. Nejspíše nebyli nadšeni, nicméně prý dostal dopis s požehnáním zpět. A tak v roce 1933 se narodil můj bratr Pedro. Musím předeslat, že můj otec byl modrooký blonďák a můj bratr zdědil plavé vlasy po něm, tmavé oči po matce. Já zas mám tmavé vlasy, ale modré oči. Já se narodila o sedm let později, mezitím se narodilo další dítě, které ale krátce po porodu zemřelo. Což bylo bohužel naprosto běžné, hodně dětí se nedožilo prvního roku života. Maminka prý další dítě nechtěla, ale když jsem se narodila já, nakonec byla ráda.
Život v Bolívii v té době nebyl jednoduchý, vládla vojenská diktatura, ale obyčejných chudých indiánů se to zas až tak moc nedotklo. Žili skoro stejně jako po staletí předtím – pracovali na polích, tkali látky, pěstovali ovoce a zeleninu, chovali zvířata a jednou týdně chodili do města na trh. Můj otec se rád přizpůsobil tomuto způsobu života, říkal, že nakonec našel smysl života. Měli jsme malé políčko za vesnicí, maminka krásně vyšívala a chodila do města prodávat úrodu a látky. Bydleli jsme ve vesnici, která se postupně stala předměstím La Pazu, hlavního města. Tatínek, než odešel do světa, se učil na truhláře, což se mu hodilo a pro nás i pro ostatní tvořil nábytek. Jeho styl byl pochopitelně jiný, než na jaký byli místní lidé zvyklí a jeho práce byly proto ceněny. Proto si rodiče mohli dovolit posílat nás do školy. Dívek bylo v té době ve škole jako šafránu.
Když jsem se narodila, v Evropě zuřila válka. Tatínek posílal domů dopisy, naštěstí to jeho rodiče přežili. Ovšem stalo se, že v roce 1948 přišli k moci komunisté a mým prarodičům vzali malé hospodářství a dědečka poslali do kriminálu za jakousi podvratnou činnost. A to tatínka vyburcovalo k tomu, že se rozhodl vrátit se a pokusit se rodičům pomoci.
Můj bratr byl rozhodnut, že pojede s ním. Tatínek nám často vyprávěl, jaké to je v jeho zemi, co je jiné a bratr to toužil vidět. Také nás učil česky a my se ochotně učili. Bylo to tak jiné. Tatínek si myslel, že uvěznění dědečka je jen omyl, že se vše brzy vysvětlí a on se vrátí zpět. Jak se mýlil!
Pamatuji si to jako dnes. Tatínek byl s námi v horách, vraceli jsme se a on říkal, že bude odjíždět. Bratr byl skálopevně přesvědčen, že pojede s ním. Maminka nechtěla, ale jelikož bylo bratrovi už skoro 16 let, svolila. Vrátili jsme se, bratr a tatínek šli po své práci a já byla s maminkou. Ta zrovna pro mě udělala houpačku, já se na ní houpala a tvářila se smutně. Maminka se na mě jen podívala a řekla: Ty chceš jet také, viď? Já přikývla. Maminku jsem viděla prvně a naposledy plakat, ale řekla mi, ať se rozhodnu, jak chci. A já chtěla poznat ten jiný svět, o kterém tatínek tak vyprávěl. Bylo mi teprve osm, nedošlo mi, jak bude maminka trpět, šla jsem za svým snem.
Trvalo to skoro dva měsíce, než jsme se dostali do Československa. Byla jsem unavená, ale zároveň jízdy autobusem, plavby lodí, bylo pro mě úchvatné. Babička bydlela kus za Prahou, dnes je to již část hlavního města. V malé chaloupce, o dvou místnostech a kuchyně. Když jsme dorazili, seděla na zápraží, opřená o zeď a podřimovala. Bydlela na konci vesnice, před chaloupkou byl ovocný sad, za ním les, o kus dál tekl potok, bylo tam krásně. Vzali jsem se s bratrem za ruce a došli k babičce. Oba jsme nahlas česky pozdravili Dobrý den babičko! Ta se vzbudila, koukla na nás, pak za nás a rozplakala se dojetím. Bylo jí v té době skoro šedesát a po téměř dvaceti letech znovu viděla svého jediného syna a jeho děti.
Dva tři měsíce byla naprosto fantastické. Seznamovali jsme se s jiným životem, poznávali svoje příbuzné a tatínkovy známé, já byla naprosto okouzlena Prahou.
Jenže pak tatínek začal pátrat po uvěznění svého otce, komunisté přišli na to, že se vrátil a začalo být zle. Nakonec v kriminále skončil i tatínek a my vyrůstali s babičkou. Naštěstí nás s ní nechali, chodili jsme do školy a doufali, že tatínka nebo dědečka propustí. Dědu propustili o 4 roky později, kdy měl již podlomené zdraví. Doma se jeho stav trochu zlepšil, ale stejně za dva roky zemřel. Pro babičku to byla rána, ale stejně se nevzdávala a dál chodila orodovat za tatínka. My domů psát nesměli, dopisy se vraceli zpátky. Hodně jsem v té době plakala, jak asi moje maminka je smutná, když od nás nedostane ani řádku. Nakonec se babičce podařilo dostat tatínka z vězení, jak, to dodnes nevím, ani vědět nechci. Dokonce jsme pak směli poslat i domů dopis, který došel, neboť přišla od maminky odpověď. Dopis byl už čtený, ale my s bratrem byli rádi, že maminka je v  pořádku a o nás ví. Ale tatínka se ta nespravedlnost věznění tak dotkla, že se v něm něco zlomilo a přestal mít zájem o svět. Začal pít a to mu bylo osudné, jednou ho přejel vlak, když si krátil cestu domů. Dost mě to sebralo, babičku snad ještě více, ale v té době mi bylo 17 let a byla jsem poprvé zamilovaná. To přehlušilo ten smutek. Bratrovi bylo 25 a byl ženatý. Vzal si politicky nepohodlnou ženu, nesměl studovat, ale naštěstí víc mu nezakázali. Postupně se jim narodili dvě děti, hoch a děvče. Za deset let, v roce 1968, s rodinou opustili Československo a přes krátkodobé pobyty v různých zemích se vrátili „domů“ do Bolívie. Já si vzala svou druhou lásku, se kterou jsem dodnes. Vdávala jsem se v jedenadvaceti letech a můj manžel byl dopravní inženýr. Naštěstí politicky neangažovaný, nechali nás žít. Za tři roky se mi narodila dcera a v roce 1968, kdy můj bratr opouštěl republiku, jsem byla podruhé těhotná, tak jsem nešla s ním. Druhá dcera se narodila první den nového roku. Bohužel babička si ji dlouho neužila, zanedlouho poté zemřela.
Přes jednoho známého jsem dostávala od bratra a maminky zprávy, že se mají dobře. Já jsem byla zpočátku doma s dcerami, ale pak jsem začala učit děti. Tím jsem dostala nový směr v životě a jsem za to ráda. Postupem času o naši rodinu přestal být ze stran komunistů zájem a relativně jsme si žili v klidu. Dokonce i dopisy jsme nemuseli posílat přes známého a došly i nepřečtené.
Bratr s rodinou se v Bolívii uchytili, přestěhovali se do města a ačkoli v Praze nesměl studovat, stejně se mnohému naučil a pro místní byl „pan někdo“. Postaral se o maminku, rozjel menší podnikání, i když znovunastolení vojenské vlády po civilní vládě tomu moc nepřálo. Ale podařilo se a když se zase civilisté dostali k moci, byl můj bratr již uznávaným obchodníkem.
Samozřejmě, že jsem se chtěla jen za ním i maminkou podívat. Několik žádostí bylo zamítnuto, až jedna vyšla. To bylo v roce 1975. Musela jsem jet ale sama, manžela i děti nechat doma, to jako záruku, že se vrátím. Mamince bylo již 84 let, jedna z nejstarších z naší staré komunity, která se tak vysokého věku dožila. Shledání bylo dojemné, směla jsem zůstat jen měsíc. Věděla jsem, že je to naposledy, kdy maminku vidím, byla jsem moc ráda, že s ní alespoň byl poslední roky bratr. Vždyť jsem jí neviděla 27 let! Dodnes mám vztek, že kvůli komunistům jsem přišla o část rodiny, o něco, co mi bude navždy chybět. Chtěla jsem se jen s tatínkem podívat do jeho rodné země, očistit dědečka a vrátit se zpátky do Bolívie. Bohužel nám nebylo přáno.
Maminka zemřela rok poté. Ani na pohřeb jsem nesměla, prý jedna návštěva Bolívie stačila, a když už je maminka po smrti, tak je to prý stejně jedno. Jak nechutné a kruté.
Po sametové revoluci jsem i s dcerami nakonec do Bolívie jela. Krásné shledání s bratrem a jeho rodinou, to se nedá ani vyprávět. Nyní se jezdí pravidelně navštěvovat moje vnoučata s bratrovými, je jiná doba a já jsem šťastná, že se nitky nezpřetrhaly a rodina se navštěvuje aspoň jednou za rok. Buď tady nebo tam....my staří se vydáváme na cestu jen občas....
Za tu dobu již moje rodná země doznala značných změn. Jen něco se nezměnilo. Většinu bolívijského národa tvoří indiáni, nemusíte je hledat jako v ostatních zemích Jižní Ameriky, jsou skoro všude. Dýchne na vás jiná kultura, jiná doba. I přes to, že Bolívie je jedna z nejchudších zemí jihoamerického kontinentu, je krásná. I když já jsem již doma tady, v Čechách, je to moje rodná země a mám ji ráda. A budu moc ráda, když ji poznáte i vy.“

Takto se se mnou paní učitelka rozloučila. Já odcházela s proplakaným kapesníkem, ale obohacena o další poznání.