Můj syn se narodil před šestnácti lety, začátkem měsíce února. V době, když jsme ještě oba byli v porodnici, bylo krásné, téměř jarní počasí. Nemohla jsem se dočkat, až nás pustí domů a těšila se na první procházku s kočárkem. Procházku jsem však po propuštění z porodnice musela odložit, jelikož přišly velké mrazy a tudíž jsme nemohli ven. Musela jsem se smířit jen s větráním a čekat, až se počasí umoudří.
     Asi po deseti dnech jsem se dočkala, teplota venku stoupla a já se vydala na první procházku. Hezké počasí bylo i v následujících dnech, tak jsem vozila kočárek ostošest..., ale asi po týdnu můj malý brouček onemocněl. Diagnóza byla jasná,- zánět průdušek, který doprovázela rýma. U takhle malého dítěte to opravdu nebylo nic záviděníhodného. Antipyretika, antibiotika, sirupy atd., a do toho běžný kolotoč, který každá maminka velice dobře zná. Při poslední kontrole po nemoci nás paní doktorka ujistila, že již je syn v pořádku, zdráv. Syn opravdu nejevil žádné známky nemoci, teploty neměl, ale při takovém tom miminkovském řádění, kdy miminka kolem sebe mávají rukama a kopou nožičkama, jsem stále slyšela "chrčení", jako by byl zahleněný. Kašel neměl, teplotu také ne. Moje maminka, všímající se babička mi stále říkala, že to není normální, že je nedoléčený. Vyzkoušela jsem proto ještě takové ty různé osvědčené metody, jako např. olejový zábal, kterému se později mimo jiné doktorka doslova smála, že je prý k ničemu. Homeopatika, domácí léčivé sirupy prostě nepřinesly žádný výsledek. Časté návštěvy lékařky, která trvala na svém...,dýchání je čisté, na průduškách nic není, přesto mu stále ordinovala různá antibiotika a jiné léky a nezapomínala na tvrzení,-  máte v bytě suchý vzduch, chce to zvlhčovat ovzduší! Bez výsledku, nepomáhalo prostě nic.
     Syn rostl, normálně prospíval a já začala pozorovat, že "chrčení" se u něj projevuje občasně, ne trvale, nejen v leže, ale o to silněji. Byla jsem u rodičů na návštěvě a maminka už byla opravdu naštvaná, že takové dýchání není normální a přemluvila mě k další návštěvě lékařky. Hned jsem se sebrala a jela se synem na středisko, které bylo kousíček. Jenže naše paní doktorka měla dovolenou a zastupovala ji vyhlášená pediatrička v našem městě. Sotva jsem stačila zavřít dveře zevnitř, tak mě paní doktorka od stolu pověděla, že je to jasné, že se jedná o stridor a že se nemám děsit. Seděla u stolu a já stála s malým v náruči asi dva metry od ní!! Pro jistotu syna poslechla a na své diagnóze trvala. Měla pravdu! Sice tato vrozená vada, která může sama odeznít, sama neodezněla a bylo třeba jednoduchého chirurgického zákroku. Operaci syn prodělal kolem osmého měsíce od narození, ale tenkrát jsem dostala další šok od našeho "vyspělého" zdravotnictví. V té době jsme auto neměli. Myslela jsem, že když přijede manžel s kočárkem, budeme moci jet domů... Lékařka, která mi předávala propouštěcí zprávu toto zamítla, že to prý ani náhodou, jet městskou hromadnou s kočárkem, že syn je po tomto zákroku náchylný k nemocem a mohl by dostat i zápal plic a jestliže nemáme k dispozici auto, tak jedině sanitkou, kterou aktivně a ochotně ihned objednala. Na sanitku jsme čekali skoro tři hodiny. Syn už hladový, jelikož již na stravu nárok neměl a já nervózní z jeho breku. Ovšem, "to pravé, ořechové", teprve přišlo. V té sanitě jsme totiž nejeli sami, ale ještě se dvěma hodně starými důchodci. Babča, která smrděla na celou sanitku a děda, který kašlal a prskal kolem sebe!
     Snad zázrakem můj synáček toto ustál a nepřivezli jsme si zase domů nějakou nemoc. Dodnes si nedokážu vysvětlit, proč cesta domů tou sanitkou byla pro syna bezpečnější než městskou hromadnou dopravou nebo i navrhovanou procházkou pěšky!!!