Nešťastná tombola

Plesy miluju, každý rok se snažím manžela vytáhnout alespoň na dva tři. Letos už jsme „plesovali“ na jednom firemním. Mohu říct, že tento firemní ples je opravdu zážitek. Ze všech plesů je jednoznačně nejokázalejší. Vždy je v sále nákladná výzdoba, na pódiu hraje živá hudba – často zpívá nějaký slavný zpěvák, na stolech je vždy několik láhví dobrého vína atd. Nejinak tomu bylo i letos.

S manželem, který plesy opravdu nemá rád, jsme se docela dobře bavili. Manžel je, co se týče jídla, docela dost vybíravý. (On o sobě tvrdí, že je gurmán.) Takže ocenil, že na plese na občerstvení nešetřili. Také pauzy byly opravdu podívaná, nějací dva mladí tanečníci předvedli žhavou sambu a před tombolou jsme trnuli strachy při ohnivé show. Každopádně, na tombolu jsme ten večer taky byli natěšení. No řekněte sami, kdo by netoužil vyhrát třeba takovou LCD televizi…

Když začali moderátoři plesu tahat z klobouku první výherní čísla, div jsem si palce neumačkala, jak jsem si je pro štěstí držela. Tentokrát byla tombola obzvlášť napínavá, protože o tu nejhodnotnější cenu se nelosovalo až nakonec. Pravidla zněla tak, že nejprve se vytáhne číslo výherce a ten si pak vytáhne svou výhru, takže i ten, koho vytáhli prvního, mohl získat třeba tu televizi.

Číslo vstupenky na ples se rovnalo číslu tomboly, každý měl šanci něco hezkého vyhrát. Každopádně, tombola se opravdu organizátorům nepovedla. V budově, kde se ples konal, totiž krom výherního čísla museli moderátoři také vždy říct ještě „sál“ nebo „ochoz“, což byla místa nahoře. Pokud by nic neřekli, mělo se za to, že vyhrává číslo ze sálu. A to právě moderátorům plesu působilo pořádné potíže.

Nejednou se jim stalo, že vyhlásili pouze číslo, dotyčný v sále se začal radovat a už si šel vytáhnout výhru, jenže ouha, výherní lístek měl ve skutečnosti někdo z ochozu, jak se po chvíli ukázalo. Říkala jsem si, že s takovou je ta tombola pěkná fraška a taky jsem si říkala, kolik toho asi vypili, že neumí správně přečíst výherní lístek. Pořád jsem ale doufala, že něco pěkného vyhraju (nejlépe samozřejmě tu televizi). Nakonec v tombole zůstala jako poslední ta nejhodnotnější cena – televize.

Poslední šance, teď to musí vyjít! Moderátoři vytáhli lístek: „Číslo 29!“ vykřikl moderátor. Těsně vedle, říkala jsem si při pohledu na naší dvacetosmičku, zatímco někdo u stolu za námi se radoval. Jenže moderátoři zase zapomněli přečíst také slovo „ochoz“! V tu chvíli jsem byla vlastně ráda, že jsem neměla číslo 29 – sál, protože být tím pánem, který už se hlasitě radoval a pak téměř vzápětí zjistil, že vlastně nemá proč se radovat, bych být v tu chvíli opravdu nechtěla.