Neustále slýcháme zprávy o tom, kolik katastrof se všude děje. Zemětřesení na Haiti, tsunami, horká láva valící se z nitra země, chudoba, nemoci, smrt… Občas si říkám – kam ten svět spěje. Nevím. Slýchávám, že dřív bylo líp. Nedokážu to posoudit, za 19 let mého života se tu toho moc nezměnilo. A pokud přeci jen ano, bylo to v prvních letech mého života, a to si bohužel moc nepamatuji. Každopádně teď mám už na svět svůj pohled, vnímám kulturu, ekonomiku, svrchovanost státu, zahraniční problémy. A nějak mi připadá, že dobře už bylo - přesně potvrzuji slova rodičů.

Poslední katastrofou bylo zemětřesení na Haiti. Smutná událost. Říkám si - no není nám líp bez moře, bez tsunami, bez oblastí zemětřesení? Ten praotec Čech to s námi asi vážně myslel dobře. Každopádně, když ve zprávách slýchám, kolik obětí si katastrofy vyžádaly, je mi z toho docela smutno. Neposílám sms, nepřispívám na konta, mám strach z toho, že by se moje peníze nedostaly k potřebným lidem. Kdo může tušit, kde naše finanční prostředky poslané v dobré víře skonči? Těžko říct, jestli se opravdu dostanou k lidem na pokraji chudoby, ve špíně, v agónii, které vídáváme v televizi.

Ale na druhou stranu - jak jinak pomoct? Jak nebýt lhostejný? Nevím, nějaký soucit těmto lidem nepomůže. Z toho se nenají, neošetří si rány. Číst o tom, kolik lidí přišlo o končetiny, kolik lidí ztratilo své nejbližší, je hrůza. Vidět opuštěné děti bez rodičů, pohlížet na rabování, balíčky, které jsou do kritických zón shazovány, mi trošku připomíná hrůzy války, které znám naštěstí jen z vyprávění nebo učebnic. Vedení na Haiti selhalo, lidé jsou bezmocní, nešťastní. Kolik z nich přišlo úplně o všechno? Může se člověk z tak strašného šoku někdy vzpamatovat? Já si myslím, že to snad ani nejde.

Je ještě smutnější, že většina lidí, kteří přijdou úplně o všechno, skoncují i s vlastním životem. Co máme udělat pro to, aby se tak strašné věci nadále neděly? Asi nic. Chod a chování země neovlivníme. Co však ovlivnit můžeme, je naše chování. Nikdy nemůžeme dopředu tušit, co nás potká za hodinu, zítra nebo za rok. Proto - užívejme si každé chvilky, nešetřeme drahými parfémy, ty jsou vhodné pro tuto dobu, jindy je už třeba vůbec nemusíme potřebovat. Nešetřeme krásnými slovy, řekněme je teď a všem, kteří si je zaslouží.

Kdo ví, jestli tu budeme zítra. Žijme každý den, jako by byl poslední. Dělejme všechno, na co máme chuť! Nemysleme na minulost - ta už je za námi, nepředvídejme budoucnost, žijme přítomností. Protože my jsme tady a teď! Neztrácejme čas zbytečnými hádkami, neničme si život stresem (i když to v dnešní době příliš dobře nejde).

Zkusme si život opravdu užít tak, abychom si jednou mohli říct - tak tenhle život za to opravdu stál!

Simbelmine
ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout