Odměřený čas

Hodiny odbíjejí půlnoc, sedím v kuchyni, sama. Šálek čaje, co jsem si uvařila, pomalu vychládá... naslouchám zvukům ztichlého domu, hodiny, které mám po babičce,  tak zvláštně a hlasitě odměřují čas - můj čas....tik tak, tak, tak.... S obavou poodhrnuji záclonu.. ne, ještě nejde. Mám ještě spoustu času zkontrolovat pořádek v domě, je všechno na svém místě?

Nádobí je umyté a uklizené, vyžehlila jsem i obleky a košile, na kterých jsem našla rudou šmouhu, ale to si určitě jen namlouvám, že ta skvrna je od rtěnky a ta cizí vůně.... Nezapomněla jsem opravdu na nic? Prach je utřený, v pracovně a v celém domě vyluxováno, uklizeno, prádlo srovnané v komínků,  přesně tak, jak to má rád, všechno se blýská a září čistotou, nikde ani smítko.

Hlava mi padá únavou, ale nemůžu jít ještě spát, ne, ještě ne... večeře je připravená, v lednici se chladí pivo, je ale správně vychlazené? Není příliš studené? Mimoděk si pohladím jizvu na obočí.

Kontroluji obložený talíř se šunkou a s čerstvou zeleninou, je to přesně tak, jak to má rád? Přál si i svíčkovou a hodně jsem se snažila, aby nebyla jako ze závodky, jak mi vyčetl minule...a knedlíky,  jsou opravdu dost měkké a nadýchané? Hlava mi třeští a myšlenky utíkají... tik tak, tik tak...znovu se dívám na hodiny po babičce, mají tak zvláštní zvuk...

Otvírám album fotografií a nemůžu uvěřit, že ten muž, který mě na fotkách objímá, je můj manžel....Miluji Tě, šeptal mi a já byla tak šťastná.. připadá mi to jako sen, možná spím, a až se probudím, jen vydechnu úlevou..
Kdy se to vlastně mohlo stát? Ta přeměna v cizince, kterému  už nerozumím, ne, to není možné, určitě se pletu, neublížil by mi, nikdy, miluje mě a já jeho, určitě si to všechno jen namlouvám..musím ještě lépe uklízet a snažit se, aby neměl důvod se na mě zlobit...určitě má pravdu, je to jen moje chyba, že nedokážu být dostatečně milující a starostlivou manželkou...
Uklízím poházené prádlo v předsíni a rozkopané boty, ukládám toho cizince ke spánku, cítím pach alkoholu a cigaret, jeho tvář je zkřivena zlostí a vztekem. Konečně usíná, z ruky padá na světlý koberec nedopitá láhev rumu a já si stírám krev z rozbitého rtu, ne, to přece nejsem já.. Kdo je ta cizí žena v zrcadle, co se na mě dívá? Je mi tolik povědomá...

Zase jsi spadla ze schodů? Slyším ozvěnu vyčítavých slov mých kamarádek a kolegyň...  Posunuji si sluneční brýle tak, aby zakryly šrámy a monokly na tváři..ráno zvedám telefon a omlouvám se, že nepřijdu do práce, otevírám nejnovější stránky novin - nabídky podnájmů ..tik-tak, tik-tak.....tak, tak.... hodiny tikají potichu a přece křičí..tik.tak, tak..tak... už vím.

Už se nebojím nového dne.
Není toho moc, co si beru sebou, tašku už mám dávno sbalenou, doklady, peníze, všechno mám připravené, loučím se pohledem a pak......  balím i ty hodiny po babičce, co tak krásně a zvláštně tikají a odbíjejí čas....můj čas...


Tento příběh jsem  napsala podle vyprávění mě velmi blízké osoby, a je skutečný.