Pršelo a pršelo a pršelo. Určitě víte, že mám na mysli ty letošní hojně pokropené říjnové dny. Většina z nás by asi tenhle nečas zařadila do kolonky „že by ani psa nevyhnal.“ No, nevím. Psa nemám, ale zato mám dva mrňavé caparty.

Klučíkovi jsou čtyři roky a holčičce deset měsíců. Pokud mohu mluvit za miminko, tak asi neznám lepší ukolébavku, než je bubnování dešťových kapek do pláštěnky na kočárku a starší bráška? Ten si rozhodně zábavu najde. A bude to určitě zábava hodně mokrá.

Však jsem se taky na to naše řádění pořádně vybavila: z šuplíku jsem vytáhla staré manželovy šusťáky. Sice byly už několikrát záplatované, ale i přesto do nich neteklo a byly pěkně vyteplené, takže vzhled v tomhle případě hrál rozhodně až druhé housle. K další nezbytné výbavě patřila teplá bunda, pláštěnka a gumáky. Jak jinak. Nezasvěcený by si asi myslel, že se nějaký hodně praštěný rybář vydal k řece na deštivý lov.

Ale ta pravá zábava začala až venku. Než jsem svezla kočárek ze schodů dolů, Gábísek už se blaženě rochnil v blízké kaluži. Procítěně rozstřikoval vodu okolo sebe, dupal, skákal, křičel… asi si to umíte představit. A další metry chodníku nebyly jiné. Bohudíky náhodných chodců dnes venku moc nebylo a ti zbývající nepřišli k žádné úhoně. Gábísek je totiž odmalička učený, že se musí napřed rozhlédnout, než se rozhodne vzít útokem nejbližší kaluž. A dneska se mu to kupodivu dařilo bez chybičky, ačkoli obvykle v zápalu hry na toto pravidlo dřív nebo později zapomene.

Po pár minutách chůze v hustém dešti jsme narazili na kaluž obzvláště vypečenou. Byl to spíš takový zatopený příkop, hluboký tak akorát, aby Gábískovi nenateklo do holinek. A plný bláta. Osobně si myslím, že v zápase bláto versus voda by to bláto vyhrálo na celé čáře. Gábískovi zasvítila očička a šup! Už byl tam. Začal kaluží probíhat tam a zpátky. Zaparkovala jsem u kraje chodníku a začala v tvrdém betonu vystávat důlek – tohle rozhodně nebude na chvilku. Za chvíli byl Gábísek víc hnědý než jakkoli jinak barevný a zrovna dospěl k bodu, kdy se v kaluži začal prudce otáčet dokola a rozstřikovat vodu na opravdu zajímavou vzdálenost. Preventivně jsem kousek ucouvla a koutkem oka jsem zahlédla postarší dámu v kožešinové bundě a s velkým deštníkem. Trochu mi připomínala ty paničky z černobílých filmů. Ovšem ona dáma se zničehonic zastavila a rozkřikla se na Gábíska: „Jedeš z té vody? Víš, jak budeš vypadat? Vždyť nastydneš!“

Popostoupila jsem k ní o několik kroků blíž a nedůvěřivě se optala: „Prosím?“

„Ježíšmarjá, vy jste matka?“ štěkla po mně ta obstarožní důchodkyně. „A to nevidíte, co dělá?“ Pokrčila jsem rameny, že vidím a zeptala jsem se jí, co jí na tom vadí. „A to mu dovolíte? A kdo to bude prát?“ Měla jsem sto chutí odpovědět jí něco ve stylu : A co je vám do toho, ale pak jsem jen zkonstatovala, že jsme moderní rodina a máme pračku. Chvíli se po mně nedůvěřivě koukala, asi uvažovala, jestli to myslím vážně, nebo co. Pak se otočila a za nesouhlasného pokyvování hlavou odkráčela.

A my? Nechala jsem Gábíska ještě pár minut, aby se pořádně vyřádil a šli jsme domů. Doma mě sice čekal obvyklý koloběh sprchování bahna a následný prací proces, ale v porovnání s těmi radostnými dětskými očky je to jen nepodstatný detail. A jen tak mimochodem pro možné rejpaly zmíním: Ne, Gábísek nebyl tento rok (zase) až na malou rýmu na jaře ani trochu nemocný. A pokud má na sobě slušné oblečení, do kaluží neleze ;-)

Notburga

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10