Vzpomínám s láskou na naši paní učitelku ve školní družině. Byla usměvavá, trpělivá, laskavá a velmi šikovná. Později, když jsem viděla film Babička, měla jsem pocit, že to je ona, tak moc mi ji připomínala. Učila nás poznávat přírodu, zvířátka a rostliny, z přírodních materiálů jsme vyráběli nejrůznější dárečky pro maminky a babičky k Vánocům i k MDŽ, učila nás i tajemství ručních prací, jako je šití, háčkování, pletení...

Nikdy se nestalo, že by nás nevyslechla, mohli jsme se jí svěřit s čímkoli, vždycky na nás měla čas a pochopení pro dětská trápení a starosti. Měla děti moc ráda a děti měly rády ji.

Měla moc hezké a originální nápady, například si pamatuji, že můj úplně první výrobek byla docela obyčejná vařečka, kdy se na oblou, vypoulenou část namaloval veselými barvami smějící se obličejík, z bílé čtvrtky se pečlivě vystřihla kuchařská čepice, na držadlo se rovnoměrně vyvrtaly dírky a upevnily háčky, na které se pak daly pověsit třeba chňapky nebo utěrky do kuchyně.

Jednoduchý  a krásný dárek, smějící se vařečkový kuchtík, s minimálními náklady na pořízení, pro maminku či babičku, byl na světě!  Vařečkového kuchtíka jsem zvládla s nečekanou bravurou a elegancí. Ovšem ač jsem se snažila sebevíc, plést a háčkovat mi prostě nešlo. A tolik jsem záviděla těm  šikovnějším, kteří po několika hodinách výuky toto umění dokázali  dovést k dokonalosti a uplést jednoduchou šálu nebo uháčkovat dečku!

A když jsem si předloni četla na zdejších stránkách, jak jsou ostatní čtenářky šikovné, pletou, háčkují a šijí, obdivovala jsem se upřímně jejich snažení a výsledkům jejich práce. Nikdy by mě nenapadlo, že také ještě někdy vezmu do rukou znovu jehlice na pletení, a že dokonce vyrobím vlastnoručně něco, co by třeba jen vzdáleně připomínalo nějakou součást oblečení, ať už na člověka, panenku nebo domácího mazlíčka. Dostala jsem ale nečekaně plnou tašku vlny, klubíčka nejrůznějších barev a velikostí, dokonce i s několika druhy pletacích jehlic. Připomnělo mi to ztracené dětství, jak jsem se marně pokoušela cokoli uplést...

A pak jsem se rozhodla. Co dokážou jiní, dokážu já taky! Přece to jen tak nevzdám! Návod na pletení jsem našla na internetu a po několik večerů jsem odvážně a neohroženě pronikala znovu a znovu do tajemného světa pletení. A nevybrala jsem si zrovna lehký úkol! Rozhodla jsem se totiž, že umotám, vlastně upletu - své první ponožky! Vybrala jsem si černé klubíčko z pravé vlny  a dala se do práce. Pokud jste procházeli v tu dobu kolem mého bytu a slyšeli snad nějaké kletby a nadávky, pak vězte, že nepatřily mému manželovi ani nikomu jinému z členů mé domácnosti. Boj to byl urputný, ale... nakonec jsem zvítězila! Věřte, nebo ne, dokázala jsem to! Mé první ponožky spatřily světlo světa - a opravdu, opravdu to byly ponožky! - dokonce byly úplně stejné, měly stejný tvar a velikost! Byla jsem na sebe tak pyšná! Tak pyšná! Nemohla jsem se dočkat, až se svým uměním pochlubím manželovi! To bude koukat!

Ponožky jsem vložila spolu s ostatním černým prádlem do pračky a těšila se, až je usuším, slavnostně zabalím a pak už si jen budu užívat svou chvíli slávy. Když jsem ale otevřela pračku, abych prádlo pověsila, zmocnila se mě hrůza a panika. Kde jsou moje ponožky????

V pračce nebyly!? To není možný, říkám si, přece nejsem blázen! Znovu a znovu jsem protřásala a hledala ve vypraném prádle své veledílo. Nic. Vůbec nic. Přece nezmizely  nebo neodešly samy jen tak! Rukou jsem ještě naposledy zoufale šátrala v bubnu pračky... a pak jsem to uviděla! Co to, co to je...??? Zírala jsem nevěřícně na dvě mrňavé černé  zcuckovatělé chlupaté kuličky... To mají být ony??? Moje ponožky???

A pak mě přemohl smích smíšený s hysterickým pláčem. Moje nádherné, přenádherné, s láskou upletené ponožky! V téhle podobě by je neoblékl ani trpaslík, natož moje noha velikosti čísla 5-6. Náhodný pozorovatel by mohl soudit, že jsem v tu chvíli propadla opravdu záchvatu hysterie, a nebylo by divu!

Ne, důkaz v podobě fotografie vám opravdu předložit nemohu, protože moje první vlastnoručně upletené ponožky z pravé vlny byly odsouzeny k zániku a skončily v odpadkovém koši...

Ale není všem dnům konec, a já se nerada vzdávám. Nedávno jsem totiž dostala od své kamarádky spoustu příze a háček..., nemá prý na háčkování čas ani buňky. A řekněte sami, nebyla by to škoda to vyhodit?