Bydlím blízko Ostravy, do naší metropole to tedy mám opravdu hodně daleko. Do Prahy jsem zatím zavítala jen několikrát a samozřejmě jsem se musela projet metrem… Místní ze mě museli mít pořádnou legraci. Když jsem totiž na jedné stanici měla sjet dolů po pohyblivých schodech, úplně jsem zbledla a strachy bez sebe chytla svého přítele za ruku. Kdysi jsem totiž na eskalátoru upadla a od té doby si dávám hodně velký pozor, abych nestoupla na „zlom“.

Ani jsem nechtěla pomyslet na to, co by se stalo, kdybych cestou do metra upadla, konec pohyblivých schodů jsem neviděla. I tady v Ostravě samozřejmě máme eskalátory, ne však tak dlouhé a prudké. Lidé nás předbíhali a zvědavě se na nás dívali. Nemohla jsem se odhodlat udělat ten „správný“ krok. Nakonec do mě přítel lehce strčil a jeli jsme dolů… Pak jsme se ocitli v podzemí, koupili si lístky, a šli čekat na náš vlak. Za chvíli už zastavoval ve stanici, otevřely se dveře a davy lidí se hrnuly ven z vlaku. Když už jsem slyšela slova „Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají“ a my jsme ještě stále ještě nebyli ve vlaku, znervózněla jsem. Nerada bych, aby mě dveře „skříply“.

To se mi ještě nestalo, ale o jednom nešťastníkovi, kterému se tato věc přihodila, jsem již slyšela ve zprávách. Prodrala jsem se dovnitř a chytla se madla. Přesněji řečeno žvýkačky přilepené na madlu. Tiše jsem zaklela a raději jsem se opřela o svého přítele, na nic už jsem v metru sahat nechtěla. Metro bylo plné. Kousek opodál seděl bezdomovec. Po chvíli už se dveře zavřely a metro se rozjelo. V metru jsem si dávala pozor na své věci. Ne však dost velký pozor, ve vlaku do Ostravy jsem zjistila, že mi chybí peněženka…

Musím říct, že metro je skvělý dopravní prostředek, moc se mi líbí jeho
rychlost. Za svou ostravskou tramvaj bych ho ale nevyměnila za nic na světě. Nějak jsem se totiž celou dobu nemohla zbavit toho nepříjemného pocitu, že jsem hluboko pod zemí, v tmavém tunelu. Také jsem ráda, že při cestování tramvají nemusím pokaždé nejprve strávit pět minut na eskalátoru.