Prázdninová vzpomínka

Vždycky mě těšilo, že mám babičku tak blízko, že k ní můžu jezdit na kole. Bydlíme v malé vesnici a babička s dědou od nás bydleli jen 9 kilometrů v jiné vesnici. A když se to vzalo na kole zkratkou třešňovou alejí, tak to bylo ještě blíž a s dobrým pochutnáním.

Babička s dědou měli narozeniny oba najednou na začátku prázdnin. A protože bylo krásné počasí, rozhodly jsme se se sestrou, že pojedeme zase na kole. Naši nám vzali autem nějaké to převlečení, ať v tom letním horku nejsme na narozeninové oslavě tolik propocené, a my jsme spolu vyrazily. Sluníčko nám nevadilo, při rychlé jízdě na kole to přece trošku ochlazuje. Část cesty vede lesem, kde nás stromy před pálícím sluncem pořádně skryly. Byl to úžasný výlet. Oslava narozenin se také vydařila, ale večerní silná bouřka nám překazila návrat domů. Kola jsme nechaly u babičky a nechaly se domů odvézt autem. Však to nevadí. Pro kola si zajedeme někdy jindy.

Začaly prázdniny a to se spousta mládeže tak trochu nudí. Tak jsme si s dvěma kamarádkami domluvily, že se mnou půjdou pěšky pro kolo k babičce. Holky si vzaly s sebou kola a pomalu jsme vyšly. Klábosily jsme cestou o všem možném a cesta nám rychle ubíhala. Vzaly jsme to třešňovou alejí, kde zrovna třešně lákaly svou červenou barvou. Byly tak sladké! K babičce jsme po hodince dorazily řádně nakrmené. Dostaly jsme tam ještě lehké občerstvení s trochou čaje na zahnání žízně, nic víc se po třešních ani vypít nedalo. Vzala jsem si své kolo a rozjely jsme se ještě k nedalekému rybníku. Chtěla jsem holkám ukázat, kde obvykle trávíme prázdniny. Na koupání to zrovna ten den nebylo, ale krásné prostředí okolo rybníka, voňavý les a spousta času, který jsme o prázdninách měly, nás donutily zůstat tam aspoň pár minut. Ze břehu jsme si vlezly na uvázaný vor, kde jsme chvíli poseděly, nechaly se houpat na vlnkách rybníka a dýchaly čerstvý lesní vzduch.

Blížil se večer a u chaty u rybníka se začali sjíždět místní kluci a holky, kteří u chaty dělali táboráky a vychutnávali si tak léto. Zvedli jsme se z voru, že vyrazíme domů. Holky vyskočily na břeh a já šla jako poslední. Chtěla jsem také skočit, ale vor se mi zhoupl pod nohama a já místo na betonový břeh šlápla naprázdno a spadla přímo do vody. Oblečená v teplácích a tričku jsem vylezla z vody a utírala si vodu z očí. Místní mládež měla podívanou. Zalezla jsem si do lesa, vykroutila tepláky i tričko a vracely jsme se k mé babičce a tetě v naději, že se tam přece pro mě nějaký ten kus suchého oblečení najde. Cestou jsme ještě zazvonily na místního hodináře, jestli by mi mohl opravit utopené digitálky. Hodinářův dědeček se neudržel smíchy, když mě viděl promočenou a volal za mnou: „Až ti z těch hodinek vylovíme všechny žáby, tak ti je pošlu po babičce.“

Babička nade mnou zalomila rukama. Teta mi ochotně půjčila všechno suché oblečení. Jen v botách mi celou cestu až domů řádně čvachtalo. Se západem slunce jsme dorazili domů, kde jsem se s vděčností osprchovala a zalezla si do svého pelíšku. Je to příběh starý víc než 20 let, ale živě ho před sebou vidím, jako by se mi to stalo včera.
P.S.  Digitálky už nikdy nefungovaly. Voda je nadobro zničila.