Přemýšlení o životě

Smyslem života mnohých lidí je honba za penězi. Představují si, že pokud nebudou mít značkové zboží, navštěvovat luxusní podniky či jezdit na dovolené do krajin, které jsou právě in, neobstojí ve společnosti svých známých. Jenže předvádět se vším drahým, to ještě nic nevypovídá o tom, zda žijí kvalitní a šťastný život…

Já osobně, pokud mi to zdraví dovolovalo a doufám, že opět časem dovolí, se nejraději toulám lesem. Ve společnosti dobrého přítele či přítelkyně se procházkou příjemně unavím, v klidu si popovídáme, nadýcháme se čerstvého vzduchu, pokocháme krásnými vyhlídkami, které dokáže vykouzlit jedině příroda. Návrat bývá provázen uspokojením, že nám bylo spolu dobře.

Jsou však okamžiky, kdy potřebuji být sama, s nikým nemluvit, dobít baterky. To pak vyrážím do lesa bez doprovodu. Zelená barva je uklidňující a vůni lesa nic nedokáže nahradit. Vždycky, když mám trampoty a počasí i rodinná situace to umožňuje, vezmu si pohodlné boty a do rukou obyčejnou hůl, kterou mám už léta. Kdysi mi ji uřezal můj tatínek. Padne mi akorát do ruky, je již za ty roky notně ohlazená. Do kapsy si dávám vystřelovací dýku, ne snad, že bych se něčeho bála, ale někdy najdu hříbek, nebo zajímavý samorost či zvláštní kamínek, který se mi líbí.

Samotná nechodím nijak daleko, aby o mně neměla rodina obavy, že se dlouho nevracím. I když chodím stále do stejného lesíka, pokaždé objevuji něco nového, co mě dokáže uchvátit.

Při takovém bloumání se dokáži oprostit od mnoha černých myšlenek, vyčistím si hlavu a vracím se často unavená. Nikdy nechodím po vyšlapaných cestičkách, naopak se škrábu do kopců a tu hůl jako pomůcku občas potřebuji. Někdy se stane, že skončím pádem, ale to patří k věci.

Mnohdy ani nepřemýšlím, kam jdu, přesto většinou zabloudím do míst, kde před více než třiceti lety našli mrtvou moji babičku. Zemřela přirozenou smrtí. Tolik milovala les! Velmi často sem chodila sbírat klestí, aby se nezdálo, že se ulévá od práce. Měla nemocné srdce, zřejmě si tehdy chtěla odpočinout, protože ležela úplně klidně, pod hlavou složenou bundu, a již se neprobudila.

Pokud mé kroky směřují do této části lesa, cítím se vždy velmi dobře, mám pocit, že je zde babička se mnou a ochraňuje mě. V místě, kde zemřela, dala moje teta, která bydlela na nedaleké samotě, na lípu svatý obrázek, zasadila tam květiny, které chodívala zalévat. Můj strýc tam vyrobil lavičku pro unavené pocestné, kteří tudy procházejí a ani netuší, co se zde událo.

Nejsem věřící, ale stařenka bývala. Proto utrhnu nějakou květinku, postojím před obrázkem a odříkám v duchu „Otče, náš“! Pak si sednu na lavičku, někdy docela dlouho ve své hlavě rozprávím s babičkou, povídám jí o všem, co mě trápí, i o věcech, které jsou mojí radostí.

Někdy jen tak sedím, nemyslím vůbec na nic a nasávám do sebe tu atmosféru klidu s pokoje. Při odchodu se s babičkou loučím a slibuji, že se vrátím. Je to zvláštní, že při návštěvě hřbitova takový pocit sounáležitosti nikdy necítím, jako by její duše zůstala tam, kam ráda chodila a bývalo jí tam dobře.

Jednou jsem vyprávěla svému příteli o stařence, kterou jsem milovala. Požádal mě, abych ho vzala s sebou na místo, kde zemřela. A tak jsem ho své milované představila a řekla jsem nahlas: „Babičko moje, ty jsi tam, kam my teprve přijdeme za tebou, ale toto je člověk, který převzal tvoji úlohu, vždy se na něj mohu ve všem spolehnout, pomáhá mi, ochraňuje mě a ještě se nestalo, že bych u něj nenašla pochopení a oporu.“

Jirka seděl mlčky se mnou na lavičce a drželi jsme se za ruce. Bylo nám spolu hezky, nebylo třeba zbytečných slov. Při cestě domů se mi přiznal, že měl skutečně zvláštní pocit, že přímo cítil, že tam nejsme sami a zmocnila se ho taková pohoda, jakou málo kdy v životě zažil.

Často lituji, že jako malé dítě jsem se moc nezajímala o dětství a život osoby, která nás měla tolik ráda a položila by za nás svůj život, pokud by to bylo třeba.

Jediné, čím jsem ji zarmoutila bylo, že jsem nesdílela její víru v Boha, ale nestalo se, že by se snažila mi vnucovat násilím své myšlení. Vím, že se modlívala za moje zdraví a přála si dočkat se pravnoučat. Toto přání jsem jí bohužel nesplnila, dcera se mi narodila až čtyři roky po její smrti.

Mrzí mě, že jsem na tom místě již tři roky nebyla. Pevně věřím, že tento rok již moje zdraví nepostihne další kalamita a já zase vyrazím na svá tolik oblíbená místa, abych mohla načerpat sílu do dalšího života.

Je velmi málo míst, kam chodím skutečně ráda, ale o těch napíši někdy příště, protože to jsou zase jiné příběhy.

Co je krásnější? Honba za mamonem? Nemyslím si to. Věřím tomu, že nelepší v životě je být spokojený s málem, dokázat se těšit z maličkostí a nezapomínat na blízké, se kterými nám bývalo dobře. Zastavme se někdy ve zběsilém světě a naučme se žít tak, abychom dokázali být spokojeni sami se sebou, nežádat ani neočekávat věci, které nepotřebujeme nebo nemůžeme mít!

Buďme lidmi!!!

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete