Je to už dávno, co se stal tento příběh. V tu dobu jsem měla právě po maturitě a prožívala jsem svou první vážnou lásku. Můj tehdejší přítel, říkejme mu třeba Petr, dostal nový byt a my měli hnízdečko, kde jsme trávili volný čas. Ale především to bylo o zařizování bytu. Přece jen jsme byli mladí, já ještě žila u rodičů a Petr do této chvíle taky. Teď najednou potřeboval zařídit byt, i když malý. S co možná nejmenšími výdaji, rychle a útulně.

Občas jsem mu proto donesla nějakou maličkost, spíše dekoraci bytu. Jednou to byla sada slánky a pepřenky na stůl, podruhé malý obrázek, jindy třeba vonná svíčka. Petr se také snažil. Koupil si jednu skříň a komodu, konferenční stolek mu dala jeho mamka. Měla ho odložený ve sklepě, když kupovali nový. Mí rodiče mu darovali sedací soupravu a koupili si novou, po které už delší dobu toužili. Jen postel stále neměl a v tu dobu nechtěl investovat do nové, protože měl vybranou rovnou dvoupostel se zdravotní matrací. Jen čekal, jestli náhodou jeho vybrané zboží nezlevní. A tak mu jeho babička nabídla stařičkou, ale zachovalou válendu. Ta mu pro začátek stačila. Měla úložný prostor a dva mladí lidé se na ni také vešli.

Jeli jsme pro válendu spolu s jeho kamarádem. Společně jsme válendu dostrkali až do bytu a pozvali jsme kamaráda Marka na chlebíčky, které jsem narychlo udělala. Marek poseděl asi hodinku a šel domů. Zůstali jsme s Petrem sami. Petr si lehl na válendu, vyzkoušel, jak pruží, pak si klekl k válendě a zkoupal její nitro. Otevřel úložný prostor. „Myslíš, že se nám sem vlezou dvě deky a dva polštáře?“, zeptal se znepokojeně. „Jistě!“, zkoukla jsem nitro válendy. „Tam se vlezu i já, no, a vlastně bychom se tam vlezli oba.“ Konstatovala jsem, a abych to dokázala, lehla jsem si do úložného prostoru válendy. Petr se chvilku díval, jak tam ležím jako mrtvola, a pak si lehl ke mně. „A teď tu jsme jak Romeo a Julie,“ chechtala jsem se. „Ale určitě by válenda nešla zavřít,“ zapochyboval zase Petr. „Co by nešla,“ zasmála jsem se a rukou sklapla válendu. Vlezli jsme se. Chvilku jsme leželi vedle sebe zavření ve válendě, pak jsme chtěli válendu opustit. Ale…nešlo to. Válenda se nějak vzpříčila a nešla otevřít. „Jsme tu jako v rakvi,“ řekla jsem, už se strachem. „Umřeme spolu,“ smál se Petr, který si v tu chvíli ještě myslel, že když to zkusí on, tak válendu otevře. Ale ouha, nešlo to ani jemu. Chvilku jsme bojovali s víkem válendy, ale v malém úložném prostoru to šlo špatně. Nemohli jsme pořádně napnout ruce ani nohy. A začali jsme cítit, že nám pomalu dochází vzduch. Ve válendě bylo najednou hrozné teplo a špatně se dýchalo. Už jsem pořádně nemohla ani mluvit. Pak se ale bytem rozlehl zvonek zvenčí. My jsme nemohli nic dělat. Nemohli jsme jít ani otevřít, a už ani pořádně křičet. Tak jsme jen něco zahuhňali.

U dveří zvonila Petrova maminka. Ta měla náhradní klíče od bytu, a tak po chvilce chtěla odemknout. My ale nechali klíče z druhé strany, a tak je nemohla vytlačit, aby byt odemkla. Věděla ale, že musíme být uvnitř. Mlátila do dveří, zvonila, chvilku čekala. Pak i volala. Ale my nemohli nic dělat. Pak nastalo ticho, zdálo se, že odešla. Petrova maminka byla ale za dveřmi. Chvilku ještě počkala, ale pak zavolala zámečníka. Ten byt otevřel. Oba vešli dovnitř bytu. My už skoro nevnímali. Maminka pak volala Petra, zatímco si zámečník sedl na naši válendu, v které jsme byli uvězněni. Když jsme zaslechli zvuk, jak dosedá, oba jsme sebrali poslední síly a začali jsme zevnitř bubnovat na víko válendy.

Toto víme jen z doslechu: Zámečník najednou vyskočil, že se s ním válenda hýbe. Petrovu maminku napadlo válendu zkontrolovat, ale sama ji nemohla otevřít. Pan zámečník jí pomohl, a když válendu otevřeli, našli nás tam, zpocené a přidušené. To byla naše záchrana!
Hůř se ale pak vysvětlovalo, jak jsme se do válendy dostali.  Všichni jsme se nakonec společně zasmáli. Petr a já jsme měli obrovskou radost, když konečně dvoupostel zlevnili a my mohli stařičkou válendu se zakletým víkem vyhodit, protože babička ji už zpět nechtěla.