To byl syn ještě malý, když jsme spolu byli v lese na houbách. Sbírali jsme křemenáčky, praváky, klouzky a jiné jedlé houby, kterých ten rok byl dostatek. Syn se ale stále rozčiloval, proč sbíráme jen ty "ošklivé" hnědé hřiby a krásné, červené tam necháváme. Měl tendenci sbírat právě ty krásné a já mu v tom bránila. Vysvětlila jsem mu, že ty červené s tečkami jsou jedovaté muchomůrky a my bychom se jimi otrávili. Spokojil se nakonec s tímto vysvětlením, přesto si pořád mrmlal pod nos: "Takové krásné, a jsou jedovaté." Nešlo mu to do hlavy, jak les může vyprodukovat takové skvosty, které on ani nikdo jiný nesmí jíst. Docela mu to zkazilo i sběr krásných jedlých hub.
Doma pak syn houby nechtěl jíst. Podle něj nebyly dostatečně krásné na to, aby je jedl. Vyprávěl, že by rád zkusil ty červené krásné muchomůrky, které jsme v lese museli nechat. A tak jsem mu uvařila dvě vajíčka natvrdo, seřízla jejich spodky, postavila na talířek, nahoru jsem na každé vajíčko posadila půlku vydlabaného rajčete a rajčatové klobouky jsem ozdobila tečkami z ochuceného pomazánkového másla a tvarohu. Ještě jsem dodala kousek papriky jako pusinku a očka ze dvou hrášků, které jsem přilepila hmotou z pomazánkového másla. Syn byl spokojený, když na něj koukali dva vajíčko-rajčatoví muchomůrkoví panáčci. Přestože vařená vajíčka moc nejí, v této podobě je slupl raz, dva.
Jen ve školce pak tvrdil paní učitelce, že měl na večeři muchomůrky. Paní učitelka mu jeho slova chtěla vyvrátit a říkala mu: "To ne, Lukášku, muchomůrky jsou takové červené, s tečkami." A Lukáš na to: "Však jo, ty jsem jedl. Mamka mi říkala, že jsou jedovaté!"
Jindy jsme byli v lese v zimě a přišli jsme ke krmelci plnému sena. Syn se mě ptal, proč to tam je. A tak jsem mu vysvětlila, že krmelec slouží k tomu, aby tam myslivci a ti, co mají rádi zvířátka, dávali pro srnky, jeleny, daňky a ostatní zvěř stravu. Syn si chvilku hrál u krmelce a já si tam odpočinula. Když jsme pak přišli na horskou chatu a chtěli se najíst, tak jsem marně hledala v batohu sušenky, jablíčka a další drobnosti, které jsme si vzali z domu. Nebyly tam. A tak jsem se syna zeptala, jestli o nich něco neví. Podíval se na mě takovým pohledem a pak řekl: „Mami, víš přece, že mám rád zvířátka.“
Vše mi hned došlo: Naše svačina skončila v krmelci…
Dnes je již syn velký, do lesa chodíme rádi stále, ale muchomůrky už nesbíráme, nejíme a ani nedáváme sušenky do krmelců…
Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz