„Co tam děláš?“

„Nic.“

Každá správná maminka po takovéhle odpovědi okamžitě zareaguje a jde se podívat zblízka na svého potomka. Odpověď - nic - totiž vždy znamená: Nic, o čem bys měla vědět, mami. A takhle to začíná. Co to způsobuje? Strach? Dítě se bojí, že se bude maminka zlobit, protože ví, že na zdi se nemaluje a tak raději zalže v naději, že maminka jeho prohřešek nezjistí. A co se stane, když maminka na prohřešek přijde? Rozzlobí  se dvakrát tolik, než kdyby se dítko rovnou přiznalo a omluvilo se. Tak co děťátko? Stálo ti to za to?

Nikdy to nepochopím. Proč vůbec někdo lže? A nemluvím teď o lži v rámci zachování slušného chování  (že vám oběd nechutnal, se na návštěvě vážně neříká – víme?) nebo o milosrdných lžích (ale jo, klidně vám řeknu, že v tom klobouku vypadáte děsně, ale nebudu to dělat v okamžiku, kdy jste právě prošli davem lidí, na jejichž mínění vám záleží – to by vás asi zamrzelo a stejně by to už  bylo zbytečné).  Opravdu jsou lži jen pokusy vyhnout se následkům svých činů? Znám několik lidí, kteří jsou schopni použít lež i naprosto nelogicky v okamžiku, kdy by pravda rozzlobila mnohem méně.  Uvědomují si lháři, že lhaním svým blízkým ubližují? Uvědomují si, jak náročné je být s někým, komu nelze důvěřovat? Jaké to je - přemýšlet nad každou větou, kterou vysloví,  a snažit se uhodnout, zda je to pravda či lež? Vždy mě pobaví, když se notorický lhář rozčiluje, že mu něco nevěřím. Říkáš pravdu? A jak to mám asi poznat?  A to nejdůležitější – uvědomují si, že ztráta důvěry se nenapraví v okamžiku, kdy řeknou pravdu (a možná už nikdy)?  

Ne, ne. Raději budu stát a krčit se před křikem snášejícím se na mou hlavu, než bych lhala o svých činech. Raději ustojím následky, než bych riskovala, že ztratím důvěru svých blízkých. Křik přebolí,  dokonce i rána přebolí, ale důvěru si znovu jen tak nezískám. Vím, jak moc pro mě samotnou znamená, že mohu věřit.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10