Na tramvajové zastávce čekala mladá žena, v jedné ruce igelitovou tašku s nákupem, za malíček u ruky se jí drželo vzorně malé dítě. Ve druhé ruce měla také tašku, zároveň však ručičku evidentně nejmladšího dítěte. Ten nejstarší capart pobíhal kolem nich, přičemž ho maminka, - tato mladá žena střežila jako oko v hlavě, jelikož měla pouze dvě ruce, a to plné...!
Tramvaj přijela, maminka své děti a tašky s nákupem v podstatě vynesla

Jízdenku prosím!!! Chtěla bych jen objasnit, že situace, kterou jsem napsala, trvala možná jednu minutu. Sotva se zavřely dveře od tramvaje, - už byl revizor u této mladé ženy. Samozřejmě, jak jinak, začali se dohadovat. On trval na tom, že měla mít jízdenku - či jízdenky včas nachystané, ona zas na tom, že je nachystané měla, ale prostě revizor trval na svém..., že prostě jede, či chtěla jet "na černo"...
Neskutečný závěr této slovní a nesmyslné potyčky ze strany revizora se mi líbí moc a to dodnes. Tato mladá žena, či paní..., která potřebovala s těmi caparty ujet jen dvě zastávky mu řekla, že bude vystupovat...
Stejný začátek, téměř stejný konec..., až na...
Mladá žena posbírala děti a tašky s nákupem, vynesla a vyvedla pracně všechny z tramvaje, a to s tím, že je vše vyřešeno. No, nebylo!
Revizor vystoupil s nimi. Respektive s ní! A nanovo..., váš občanský průkaz...., paní se už neudržela!
Ani se tedy nedivím!!!
Jak na té zastávce stáli, revizor obdržel takovou facku, že by ji mohl i školák závidět!!! Všichni, kteří jeli v této tramvaji, která akorát stála na semaforu, smíchy brečeli.
Autor: Vikitorie