Naklidila jsem celý byt, vyprala záclony a vydrhla podlahu. V momentě, kdy jsem vylila poslední vědro špinavé vody do vany (kde se tu ten nepořádek vzal?), zazvonil zvonek. Jen jsem otevřela dveře, vběhl mi do bytu malý yorkshir. Kam běžel jsem poznala snadno podle mokrých zablácených stop od jeho tlapek: „Na koberec ne!“, zařvala jsem, ale pejskovi zřejmě můj křik dělal dobře, jelikož se začal vytírat do potahu (do mého nového, krásného, voňavého, světloulinkého potahu!!). Katku s Evičkou jsem jen letmo pozdravila a běžela jsem uklidit tu spoušť. To nevinné zvířátko jsem pak zavřela v pracovně mého přítele, která slouží spíše jako skladiště, ale je tam klid a spousta hraček z dob, kdy jsem byla ještě malá. Pejsek to nadšeně přivítal a vůbec mu nevadilo, že je v místnosti sám. Jediný člověk, který měl námitky, byla malá Evička. Čekala jsem, že začne plakat, prosit, cokoli… Ale ona začala argumentovat. Neobrátila se přitom na mě, jakožto paní domu, ale na svou mamku, která ji s pýchou poslouchala. Malá vyprávěla o tom, jakou újmu utrpí malý pes, když jej zavřeme v pokoji, že se o tom učili ve škole a že ona sama si to dále nastudovala v příručce pro pejsky… A když prý ho chce „teta“ (neboli já) věznit, pak nebude dobrá matka, to potvrzují výzkumy….

Katka mě svým rozhodnutím, aby Evička pejskovi otřela tlapičky a pustila jej mezi nás, překvapila. „A co takhle můj názor v mém bytě?“, pomyslela jsem si. „Ta holka je skvělá, nemám pravdu?“, rozplývala se Katka. Přešla jsem to úsměvem, skousla mokrého psa na své sedačce a šla dělat chlebíčky. V momentě, kdy jsem Kátě dávala ochutnat pomazánku, kterou jsem sama dělala, ozvalo se: „Fuj, to chceš jíst? Mami, radím ti dobře, nejez to, bude ti zle.“. Nechápavě jsme na Evu koukly, ta zatím pokračovala v proslovu: „Mami, ty si uvědom, že jsou v tom vajíčka a kupovaná vajíčka…“  „Ta vajíčka jsou domácí“, přivřela jsem na ní oči, ale nestalo se nic, akorát jsem jí nahrála na smeč: „Domácí vajíčka? Mami, domácí vajíčka jsou ještě horší než kupovaná, nemáš jistotu, jak jsou stará a jaká slepice je snesla. Musíš myslet na své zdraví…“, spustila zase. Přísahám vám, Katka se mé pomazánky ani nedotkla. Namísto toho pohladila svou malou po vláskách a otočila se ke mně se slovy: „Vidíš, jakou starost o mě to dítě má?“   „Vidím, jak tě má v hrsti“, naznačil můj pohled.

Chlebíčky budou jíst ostatní, alespoň neubude, když ty dvě nad nimi ohrnují nos. Opět jsem to přešla s úsměvem a těšila se, jak si s Káťou důvěrně popovídám. Sedly jsme si na gauč a malá se tvářila, že nás nevnímá. V momentě, kdy jsme jí přestaly věnovat pozornost (v domnění, že si šla hrát na PC svou oblíbenou hru), přišla s výčitkami: „ Kde jste? Mami, pojď sem, chci ti něco ukázat. Mami, pojď sem, mami přines mi koláč, Alenko, uděláš mi pití? Mami, proč mluvíte tak potichu? Proč si nejdete povídat sem? Proč tu mám být sama? Vy mě tu nechcete, že jo“. Katku tato věta evidentně zranila a povídá: „Jen pojď k nám, vždyť to můžeš také slyšet. Ne, Ali?“, dychtivě se na mě podívala. „A..ano“, odvětila jsem ale už jsem věděla, že náš důvěrný rozhovor po třech minutách skončil.

Oslava začala, přišli všichni pozvaní. Sedli jsme si do obýváku a bavili se. Kamarád přinesl fotky z dovolené a já jsem na oplátku pouštěla video z naší dovolené. Všichni se výborně bavili - až na Evičku. Zhruba deset minut po začátku oslavy začala do mamky hučet: „Mami, už půjdeme?“  „Nelíbí se ti tu?“, zeptala se Katka. Evička chvíli přemýšlela (samozřejmě nad dalším moudrým argumentem) a povídá: „Líbí, ale víš, že máš zítra ještě práci a musíš si odpočinout“. Nezabralo to, ale malá se nedala odradit: „Mami, ale já mám zítra školu, musím si udělat úkoly“. Katka se na ni trochu obořila s tvrzením, že na to měla celý víkend. „Ale maminko, já toho mám tolik, vždyť víš, že musím hrát hru, musím psát příběhy, chodit do školy. Jsem z toho unavená“, řekla naoko smutně, ale s vážným výrazem.

Jakou reakci byste čekali? Katka se na svou dceru dlouze podívala a po chvilce říká: „Ty moje chudinko, tolik toho po tobě v té škole chtějí.“ A mně, snad jako omluvu, zašeptala: „Když ona píše příběhy podle vlastní fantazie. A navíc, co jsme se s Michalem rozvedli, tak chodí po škole k němu, pak zase ke mně (podotýkám, že bydlí dvě stě metrů od sebe) a je z toho unavená. Je toho na ní moc“. Přikývla Evičce a po 15 minutách oslavy se sebraly k odchodu.

„To tu nemůžete zůstat ani o chvilku déle? Vždy´t na úkoly bude mít Evička ještě polovinu odpoledne“, namítla jsem. Eva se na mě záludně podívala: „Ááá… chce, abych dostala špatnou známku. Věděla jsem to.“  Katka to brala jako vtip (ha ha ha), ale já jsem věděla, že to je opět jeden z dalších Eviných triků, jak si omotat mámu kolem prstu. „Ne, nechci. Ale věděla jsi přeci celý měsíc, že půjdeš s mamkou na mou oslavu. Mohla jsi zůstat doma, když se ti ten nápad nelíbil“, neudržela jsem se. Evička se rázem proměnila v rozkošné malé dě´tátko a smutně zašeptala: „Ale já…Věděla jsem, že mě tu nechceš“. Poté sklopila oči a ukřivděně sklonila hlavu. Katka na mě zahlédla a v jejích očích jsem četla: Tohle jsi opravdu nemusela.    Neutrálně a bez zájmu pronesla: Tak se měj, my musíme jít.  A zaklapla za sebou dveře. Ještě ve dveřích jsem se podívala na malou - spokojeně se usmívala a z jejích očí zmizel ten (evidentně hraný) ukřivděný výraz. Vyhrála.

Od té doby za mnou Katka do bytu nepřišla, pouze jednou jsme se potkaly ve městě. Jakmile jsme ale dosedly na kávu, zavolala jí Evička, že je jí zle, protože mají ve škole psát test a ona tomu nerozumí.. dostala by jistě dvojku a pokazilo by jí to vysvědčení…  Katka jí běžela napsat omluvenku, zapla jí doma počítač a vrátila se do kavárny. Nevěřícně jsem na ní koukala. „Myslíš, že jsem udělala chybu? Ale já jí to ráda dopřeju. Vždyť ta škola je hrozná, vyčerpávající. A já jsem ráda, že se mi svěřila, že má problém. Od čeho bych byla máma, kdybych jí nepomohla?“, hlesla. Po půl hodině Katce opět zazvonil telefon. Malá se doma nudí, tak ať jde mamka domů. Copak ona snad má být půl hodiny doma sama?  Katka se tedy sebrala a uháněla domů…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout