Rodina a škola – spolupráce při řešení problémového chování u dětí

Děti jsou takové jaké jsou. Některé mají živější povahu, jiné klidnější, ale ať už jsou takové nebo makové, s problémovým chováním se můžeme setkat u každého z nich. Mnohé lze ovlivnit výchovou, proto je velmi důležitá spolupráce školy a rodiny.

Co je to problémové chování dětí? Zařadit sem můžeme širokou škálu jevů – od lhaní, krádeží a podvádění, po záškoláctví či šikanu. (Skutečně závažné případy se většinou „nezjeví“ jen tak z čista jasna, obvykle jim předchází méně závažné přestupky. My se budeme věnovat spíše těm „lehčím formám“.)
Co dělat, pokud se takové nebo podobné chování objeví právě u vašeho dítěte? Předně nepanikařte. Každý může udělat chybu a ani rodiče ani učitelé ani děti nejsou neomylní. Přestaňte tedy řešit, kdo co pokazil, ale zaměřte se na to, jak situaci co nejlépe vyřešit. Jak tedy řešení podobného problému nejčastěji probíhá?

Většinou kontaktuje škola rodiče, jen zřídka je tomu naopak. Rodiče jsou pozváni do školy. Školu většinou zastupuje takzvaná výchovná komise. Tu mohou tvořit například výchovný poradce, metodik prevence, třídní učitel a ředitel. Cílem spolupráce rodičů a školy je společným úsilím dítěti POMOCI ne jej odsoudit a potrestat. Každý mladý (malý) člověk se může dostat na scestí a my dospělí bychom mu měli nabídnout pomocnou ruku, ne jej okamžitě zavrhnout.

Musíme počítat s tím, že dítěti odhalení není příjemné a bude se pravděpodobně snažit vše zamaskovat. Dospělí mu dají najevo, že ví, jak se věci mají. Odsoudit je třeba to, co dítě provedlo, ne dítě jako člověka. Po vyšetření celé situace musí následovat trest – obvykle výchovné opatření, na výběr máme od napomenutí třídního učitele až po třetí stupeň z chování – dle konkrétního případu. Jednotlivá opatření konkretizuje školní řád případně obecná pravidla a doporučení pro školy. (V závažných případech může být k řešení přizván například psycholog, kurátor, pracovník pedagogicko psychologické poradny a podobně, jedná-li se o trestný čin, musí být záležitost nahlášena policii.)

Co potom s dítětem? Jako rodiče (i jako učitelé) mu dejte najevo, že jej máte rádi a že jste mu odpustili. Jeho prohřešek nad ním nesmí stále viset jako dávné stigma. Rozhodně se vyvarujte unáhlených hodnocení: „Ty jsi zloděj, už jsi vloni ukradl plyšáka, tak jsi určitě vzal i ten mobil!“
Spolupráce školy a rodiny je zde skutečně stěžejní. Pokud situaci řeší škola a doma dítěti dají najevo, že se vlastně nic nestalo, je to obrovská chyba. Stejně je tomu i naopak. Při správném postupu (klidné vyšetření, trest, odpuštění) máte velkou šanci, že se situace nebude opakovat. Naopak chyby mohou v dítěti podnítit pocit, že „je prostě špatné“. A to se pak podle toho začne chovat. Nezapomeňme tedy na citlivost a opatrnost.