Jak jsem se nakonec najedla

Vraceli jsme se z dovolené z Orlických hor přes Jeseníky, kde jsme byli už víckrát, takže jsme věděli, že cestou máme hezkou kolibu, kde se dobře vaří. Rozhodli jsme se, že se tam zastavíme na oběd, abychom už doma večer nemuseli vymýšlet, co k jídlu. Znáte to, když se vrátíte domů a lednička zeje prázdnotou.

Zastavili jsme tedy před Kolibou a libovali si, že je téměř prázdná. Klukům tehdy bylo 2 a 5 roků a bylo mi milejší, když jsme s nimi neseděli v přeplněné hospodě. Nebyli to zrovna v té době velcí jedlíci, takže jsme se o jídlo dělili. Objednali jsme si tedy jen dvě polévky, které nám přinesli během pár minut. Mladší kluk si vzal pár lžiček z mého talíře a manžel se podělil se starším klukem.  Pro manžela a kluky jsme objednali svíčkovou, která byla součástí menu. Ale já jsem viděla v nabídce nějakou specialitku z vepřové kotletky, kterou mám tak ráda, tak jsem si ji objednala. Jídelní lístek byl ve slovenštině, tak jsem si s paní servírkou ještě ujasňovala, co si vlastně objednávám.

Po nějaké chvilce přinesli klukům tu svíčkovou. Všichni se vrhli na knedlíky a pochutnávali si. Já jsem toho mladšího krmila a ani mi nevadilo, že moje jídlo ještě není na stole, aspoň v klidu dokrmím Vašíčka a pak ho manžel pohlídá a já se v klidu najím. Prozatím vešla do koliby skupina německých turistů. Servírka se v tu ránu proměnila v létající torpédo. Nosila objednaná piva, pití, poháry a já nevím, co ještě. Dokonce jídlo už měli na stole a já pořád nic. Děti v klidu dopíjely svoje pitíčka, manžel své nealkoholické pivo. Po delším čase už začal být malý nevrlý, tak s ním šel manžel ven na procházku a já pořád čekala na svou specialitu. Asi po třičtvrtěhodině už jsem se snažila odchytnout servírku, která si nás u stolu absolutně nevšímala. Pořád ještě obsluhovala u německého stolu.

Když se mi konečně podařilo na ni kývnout, že bych tedy něco chtěla, tak přišla se strojeným úsměvem „Co si přejete?“ Tak jsem se zeptala, kde mám své objednané jídlo a že chápu, že specialita trvá déle než menu, ale co je moc, to je moc. Servírka se stále připitoměle usmívala a hleděla na mě, jaké že jídlo mám na mysli, že jsem si nic neobjednala. To už jsem měla vztek. Tak jsem jí připomněla, jak jsme se spolu ještě domlouvaly, co to vlastně je za druh masa. Tak si asi vzpomněla a s úsměvem mi řekla, že mi to jídlo zapomněla objednat a že kdyby mi ho objednala teď, tak už tam je moc hostů (německých), tak že by to trvalo další 40 minut. Zaplatila jsem. A přesně na korunu, bez spropitného. Kdybych byla nevychovaná, byla bych tenkrát schopná jí ty peníze ne podat, ale hodit.

Venku už na nás čekal manžel s druhým synem a když zjistil, že jsem bez jídla, tak se chytal za hlavu. Sem se už nikdy nevrátím, zařekla jsem se tenkrát. V autě jsem si otevřela oříškový oplatek a zaháněla hlad i vztek. Nakonec vše dobře dopadlo. Když jsem psala domů SMS zprávu, že už jsme na cestě domů, dostala jsem okamžitou odpověď, že až budeme v Opavě, tak mám mamku prozvonit, že nám začne ohřívat oběd, který nám nachystala. Nakonec jsem se tedy najedla doma a kluci si se mnou dali nášup. Mamka totiž dělá báječný guláš.