Mluvit nebo nemluvit?!

Má známá trestá svého muže tím, že s ním nemluví. Dost možná to znáte, takové to dusno a věty sekané jako nožičky zavražděného vepře. Prásk. Večeři máš v lednici. Obličej, s prominutím spíš ksicht, jako nažraný sysel.

Prásk. A vyžehlený trenky v šuplíku. Prásk. Ksicht. Trest za to, že jel v sobotu na golf, když ona si přála do nákupního centra. Že nechtěl na víkend ke tchyni, že přišel domů nad ránem a zpíval .. jen pro ten dnešní den … a tak dále a tak dále.

Má známá mi připomíná nafukovací balónek. Takový ten s trubičkou, co prodávají na pouti. A její muž funguje jako pusa, která ho nafukuje. Pfúúú, když se mihne poblíž. Balónek se zvětší do velikosti fotbalového míče. Když je pryč, balónek splaskne. Je veselá, upovídaná. Pohodářka.

Někdy nemluví i on. To pak připomínají gymnastické míče. Ty velké, co je na nich moderní dělat sedy lehy a všelijaké ty nesmyslné cviky a těhotné si tu ulevují od velkých břich. Koulejí se po pokoji a když do sebe narazí, odskočí metry daleko.

Onehdy jsem se jí ptala, hele, jak to můžeš vydržet, když spolu pořád nemluvíte? Je nemožnej … tsss.
Na to nešlo nic říct, rozhodně jsem se nechtěla pouštět do analýzy, kdo je a není „nemožnej“. Jen jsem zkrátka chtěla vědět, jak se žije trvale nafouknutým…

A ještě dodala, lepší, než kdybysme na sebe řvali, ne? No … Možná …

No nevím, jestli je lepší mlčet a nafukovat se, nebo křičet a nadávat. Obojí, myslím, vyrábí jen další nafukovací a řvoucí potomky, co budou mít další potomky. Nafukovací a řvoucí.

Nechci být za moudrou, i já si už v životě vyzkoušela, jaké to je být balonem velkým jako montgolfiéra a Sirénou taky.

Jenže čím jsem starší, tím víc mi dochází, že nejlepší je – i ve chvílích, kdy má krev sto stupňů - prostě mluvit.