Jen slova ...

Šalamoun, donucený vyslechnout něco takového by mi ve své moudrosti místo odpovědi vlepil výchovný políček a předepsal  týdenního bobříka mlčení. Vím to. Ale nedá mi to a znovu a znovu se ptám. Hitparádu mojí interní blbosti vede průpovídka: Ty mě neposloucháš, že ne? Neposloucháš! Tak schválně, řekni, co jsem říkala!  

Jó, když jsme se zamilovali, to ještě byla idylka. Ale po čtyřech letech si vybudoval filtrační systém, kterým neprojde cokoli s řídkou informační hodnotou. Po hodině energického chroptění na téma "Mluvím, tedy jsem" většinou zjistím, že  můj monolog ani nedolehl k jeho zvukovodu. Znejistím. Vytrhnu přítele z mikrospánku a začnu ho vyslýchat. Jeho automat zopakuje pár posledních slov, já zaskučím, na tři sekundy se urazím a jedeme vesele dál. Kam? Ke svatbě, patnácti dětem, třem psům, šesti kočkám, rybičkám, slonovi, oranžový kuchyni, za delfínama a na cestu kolem světa a.... a tady někde přítel pozvolna vypíná...

Udržet vztah mezi partnery stále tak živý vyžaduje každodenní práci. Jakou práci však mám na mysli? Nejedná se o práci fyzickou, nýbrž duševní, respektive duchovní. Základem vztahu by měla být komunikace mezi partnery. To však je již první problém, který v mnoha vztazích nefunguje. Zatímco partnerka komunikaci vyžaduje, partner je často zaměřen spíše na praktické věci.
    
To samo o sobě není nic špatného, protože muž a žena myslí každý jiným způsobem. Problém nastává tehdy, když se partner nedokáže vcítit do partnerky a pochopit, co ona vyžaduje. Obráceně to totiž většinou funguje. Partnerka je většinou jako žena více empatická a partnerovy potíže vycítí. Avšak partner málokdy svoji dívku chápe a nedokáže proniknout do jejích potřeb a pocitů. Sám se často uzavírá do sebe a se svými problémy se nesvěřuje. Naučil se, že musí být silný a pevný, jinak by dal najevo svoji slabost. Tím by se shodil před kamarády a navíc má strach, že by ho jeho partnerka opustila.


Muži také často navrhují různá řešení. Pokud jejich partnerka přijde domu z práce a začne vyprávět o tom, jak se pohádala s ředitelem, kolik zase měla práce a že se cítí unavená, automaticky je napadají odpovědi typu: “Tak řekni tomu řediteli, že s ním nesouhlasíš!”, nebo „udělej to a to a budeš se cítit líp“. Problém je ale v tom, že jejich partnerka nechce taková řešení slyšet. Ona chce, aby jí muž naslouchal, občas řekl, jak to má těžké a snažil se ji pochopit. I já jsem se musel naučit, že nesmím navrhovat řešení, která mě instinktivně napadají, ale spíše stát při své partnerce.