Nevydařený vánoční zvyk a smutné vítání Nového roku

Blížily se Vánoce.
Klidným svátkům rodiny, vždy každoročně předchází stresové období úklidů, pečení cukroví a shánění dárků na poslední chvíli. Také bývá zvykem dětem neustále připomínat, aby z dobrot, které chystáme na štědrovečerní stůl neujídaly, protože jinak neuvidí zlaté prasátko.

I já takto svým dcerám domlouvám pravidelně každý rok. Starší nebylo třeba, byla už velká a hlídala si postavu. Zato té mladší jsme neustále před Vánocemi zdůrazňovali, že nesmí tolik jíst, aby nebyla rozjedená a vydržela na Štědrý den půst a aby viděla ,,Zlaté prasátko‘‘. Jenže ta, jak se blížily svátky, byla nedočkavá a uždibovala, co se dalo. Spořádala větší pytlík oříšků. Další dny byla víc a víc skleslejší, ani stromeček mi nepomohla ustrojit. Celý Štědrý den byla o hladu, a o ,,prasátko‘‘ nakonec stejně neměla zájem, jen polehávala a na náš štědrovečerní okruh, k prarodičům, na hřbitov a na  mši, se s námi nevydala, zůstala sama doma a spala.

Nadešel večer. Štědrovečerní večeře se nedotkla, radost z rozbalování dárků žádná, dobrá nálada a pohoda se nedostavila. Jana byla schoulená do klubíčka, večeři odmítla a dárečky jí nezajímaly. Zpočátku jsme si  mysleli, že smutní, protože se asi celý den snažila a nejedla, ale slíbené prasátko neviděla.

Něco se s ní dělo. Naložili jsme jí do auta, odvezli na pohotovost a za chvíli už byla na operačním sále s akutním zánětem slepého střeva. Ještě ten večer se jí zjevilo prasátko v podobě nerezových chirurgických nástrojů, různých hadiček , kapaček s léky a výživou.

Na oddělení byly jen dvě holky a tak sestry měly pohodu. Byly rády, když jsem si s Janinou opatrně chodila po chodbě, trochu nakrmila, sama si jí omyla a připravila  ke spaní.

Pobyt v nemocnici se jí protáhl  přes Silvestra a Nový rok. Na Silvestra mě nechaly setry co nejdéle, téměř do 21h. To už chodil vrátný aby zamkl oddělení, ani se na mě nezlobil za pozdní odchod, naopak mně popřál štěstí a pohodu do Nového roku.

Při projíždění rozjásaného města  byly slyšet oslavy, občas i předčasná rachejtle, bylo mně více a více k pláči. Mohla jsem k přátelům, nebo k sousedům na oslavu ,ale nešlo to, smutek mě ovládl celou.

I doma bylo smutno nikde nikdo. Nakonec jsem  odešla přivítat Nový rok na zasněžený kopeček na okraji Hradce, na rozlehlé pole, abych si jeho příchod o samotě vychutnala a trochu zapomněla na svůj zármutek Všude bylo bílo od čerstvě napadlého sněhu, obloha plná jasných hvězd, jen trochu víc mrzlo a to bylo dobře.
Ale to co přišlo o půlnoci bylo nezapomenutelné. Najednou se obloha rozzářila ve vzdáleném kruhu velkolepým ohňostrojem nad obydlenými částmi města a okolních vesnic. Stála jsem tam sama uprostřed pole s přáním všeho dobrého pro všechny  v rodině,  hlavně pro dceru v nemocnici a známé.
V tu chvíli jsem prožila nádherný zážitek, na který určitě nikdy nezapomenu a přála bych ho prožít všem. Abych nebyla sama, kde se vzali tu se vzali asi tisíc divokých zajíců. Nebyla jsem opilá, bylo jich skutečně mnoho. Pobíhali sem, tam, ohlušení rachejtlemi a dělobuchy a byli stejně překvapení jako já. Ještě nikdy jsem jich tolik pohromadě neviděla. Bylo jich tak hodně, že pole okamžitě ztmavlo. I myslivci by byli překvapeni, kolik jich tu mají.

Dcerka se na příchod Nového roku také těšila. Silvestra nakonec prospala, ani dělobuchy z blízkého sídliště jí nevzbudily. Na půl noc se probudila a se sestřičkami se pomalu došourala k oknu, aby si ohňostroje trošičku užila, ale jen chvilečku, únava jí nakonec zahnala zpět do postele.

Po svátcích se dětské oddělení rychle zaplnilo, Janina pomalu končila s kapačkami  a  blížil se i konec smutného svátečního pobytu v nemocnici.
Další roky jsem zajíce na stejném místě už nepotkala, byl to asi ojedinělý rok. ,,Milénium“.