Povedená dovolená

Jednoho dne přišel za mnou bratr, že má zaplacenou dovolenou pro 2 osoby, ale rozešel se se svou přítelkyní a nechce, aby dovolená propadla. Měl jet do chatky kousek od Prahy v Kersku, kde se natáčel známý film POSTŘIŽINY. Tak jsem souhlasila, vzala svého přítele a jela. S námi v chatce měl být ještě jeden pár. Byli to bratrovo kamarádi, ale to nám nevadilo. Měli jsme naplánované denní procházky po okolí. Bylo mi 16 let a musela jsem se nejdřív zeptat rodičů, ale věděli, že budu v dobrých rukou s přítelem, tak mě pustili.


S mou tetou jsem se domluvila, že nás odveze. Měla auto na plyn a plyn v té době ještě nebyl drahý. Domluvila jsem se s ní, že jí dám 500 Kč a ona pak pro mě za 2 týdny přijede. Odvezla nás, i ten druhý pár, Simonu a Radka. Když jsme dorazili na nádherné místo, dala jsem 300 Kč a čekala, že Simona  s Radkem dají druhou polovinu, ale neměli rozměněné peníze, jen stovku, tak jsem to vše doplatila s tím, že mi to pak dají. Když jsme se zabydleli, tak jsme se rozhodli projít po okolí. Okolí bylo nádherné..., samá rovinka, všude stromy a ticho. Opravdu pohádkové. Došli jsme k hospůdce, kde natáčeli hostinu v Postřižinách, ale bohužel měli z technických důvodů zavřeno. Tak jsme šli do vedlejší vesnice.

Simoně se líbila flaštička s alkoholem ve tvaru střevíčku, ale neměla peníze u sebe, tak jsem jí to zaplatila. Stálo to 300 Kč. Měla jsem s sebou jen 1000 Kč a řekla jí to, ale prý mi to hned vrátí. Uběhl týden a Simona se k vrácení peněz neměla. Jelikož jsme byli 2x na večeři hned první dny, tak už jsme neměli žádné peníze. Společně jsme měli s sebou instantní polévky, ale ti dva jedli za 8 lidí, a i když jsme vařili velký kotel polévky denně, měla jsem z toho jeden talíř. Asi po týdnu jezení polévky mi bylo hodně špatně. Zvracela jsem jen pěnu. Můj přítel chtěl ve 2 ráno jít pro doktora, ale  já  mu to zatrhla, aby v lese nikam nechodil, nebo se ještě ztratí. Ráno jsem řekla Simoně, že bych chtěla vrátit peníze a ona nevěděla jaké. To mě docela naštvalo a začaly jsme se hádat. Pak mi jen řekla, že už 2 dny od nich kouříme cigarety a nic nechtějí. Už se mi dovolená ani trochu nelíbila a těšila jsem se, až pojedeme domů. Začala jsem litovat, že jsem jela na dovolenou s lidmi, které vůbec neznám, a že jsem takhle naletěla. Vůbec jim nebylo hloupé chodit denně na večeře, když vše snědli. Mně bylo pořád hůř a hůř.

Kousek od kempu bylo pole s mrkví. Tak jsme si něco s přítelem nasbírali. Ve vesnici jsme pomohli staré paní s nákupem a ona nám za to dala nějaké brambory, rajčata a broskve. Tak jsme se aspoň najedli. Už nám zbývaly asi jen 3 dny do odjezdu, tak jsem vzala posledních 5 Kč a šla k místní telefonní budce domluvit s tetou odjezd. Teta mi řekla, že nemá peníze, že kupovala nové koberce. Řekla jsem jí, že to máme už zaplacené, ale ona, že bohužel přijet nemůže. Na rychlo jsem jí jen řekla, aby dala vědět mamce, kde jsem a že mamka pro mě někoho pošle, a pak mi došel kredit.

V den odjezdu jsme čekali asi do 14 hodin před kempem, ale nikdo nepřijel. Tak jsme šli stopovat. Tím, že jsme celou dobu moc nejedli, tak jsme neměli moc sílu, ale nic jiného nám nezbylo. Ušli jsme asi 5 km a došli do jedné vesnice směrem na Prahu. U jednoho rodinného domečku jsem zazvonila a poprosila paní, která mi otevřela, o pití. Byla moc hodná a dala mi 1,5 litru minerálky. Bylo mi trapně takhle žebrat, ale opravdu jsem měla velkou žízeň a situace mě donutila. Když jsme došli konečně k hlavní silnici, tak jsme zaujali pozici a začali stopovat. Když jsem už přestala věřit, že někoho stopneme, tak nám jedno auto zastavilo. Byl to starší pár a jel do Prahy. Svezli jsme se na začátek Prahy k metru. Metrem jsme jeli na černo a dojeli na hlavní vlakové nádraží. Přítel šel na policii a tam nahlásil, že mu byl ukraden občanský průkaz, jelikož si ho zapomněl doma a kdyby ho někdo chytil, tak by platil pokutu velkou. V té době ještě šlo jet na občanský průkaz. Čekala jsem před policií asi hodinu, než to s ním vypsali.

Hned jak vyšel z policie, tak nám jel vlak, utíkali jsme a jen tak tak ho chytli. Průvodčímu jsme řekli, že nemáme peníze, aby nám sepsal nějaký papír a my že ho zaplatíme, hned jak se dostaneme domů, ale průvodčí byl moc hodný a mávl jen rukou a nechal nás jet. Museli jsme přestupovat v Ústí nad Labem. V druhém vlaku už tak příjemný průvodčí nebyl. Hned nám vyhrožoval, že nám dá pořádný příplatek a bude se to řešit přes policii. Vzal si ode mne občanský průkaz a napsal adresu. Bylo mi to jedno, protože jsem se už tak moc těšila domů. Když jsme přijeli do města našeho bydliště, tak jsem začala líbat zemi, jak moc jsem ráda, že jsme dorazili. Ihned, jak jsme dorazili domů, naše první cesta byla do lednice. Přítelovo maminka na nás koukala, co se děje... - nic jsme neřekli, jen jsme stáli u té lednice a cpali se. Jak jsme se najedli dosyta, tak jsme pak začali vyprávět. Byli jsme rádi, že je to za námi. Druhý den jsem jela k mým rodičům. Moje mamka vůbec nevěděla, že jsem její sestře volala. Teta se ani neuráčila to mamce oznámit. Asi měla jiné problémy. Řekla jsem, jak jsme se domů dostali a mamka byla ráda, že se nám nic nestalo. A pak si zašla za tetou a vynadala jí, jak se zachovala. Ta si to ale nijak zvlášť nebrala, vždyť o ni se přece nejednalo.

Od té doby si na dovolenou beru více peněz a raději už nikomu nepůjčuji a ani si nepůjčuji od nikoho. Jsem ráda, že jsme se dostali domů.