Přejezd Jeseníků

V posledním článku jsem popisovala svoje lyžařské začátky a slíbila jsem, že příště napíši něco o přejezdu Jeseníků.

Další můj nesplněný lyžařský sen byl devítidenní přejezd Jeseníků.
Z minulého přejezdu jsem se už zahojila, na potíže pozapomněla a začala zase hučet do manžela, že bychom do těch Jeseníků měli jet. Nevím, jestli chtěl mít ode mne pokoj, a nebo mně to snad už docela šlo, a tak svolil. Vypravili jsme se s mladším synem (15letým) na cestu do Šumperka. Tam si nás převzal vedoucí přejezdu, naložil nás i naše lyže do autobusu, a řekl, že od zastávky autobusu pojedeme přes Petrovy kameny a Praděd po červené do Červenohorského sedla, kde budeme nocovat. Autobus nás vyložil kdesi u rozcestníku, a tak jsme naložili krosny a kletry na záda, a vyrazili po červené. Bylo mrazivé pošmourné dopoledne.

Nám to ale nevadilo, všichni jsme byli v dobré náladě a těšili se na cestu do chaty. To jsme ale ještě neměli představu, teda alespoň já, co nás cestou čeká. Čím výše jsme postupovali, tím byl větší vítr, a mrazivěji. Příroda krásně zabalená do přikrývky sněhu a námrazy. Spokojeně jsme si vykračovali  stále a stále do vršku a ani jsme se nenadáli a byli jsme zase poslední a dosáhli jsme Petrových kamenů. Nedaleko od nich jsme vystoupali na Praděd, který jsme si prohlédli a měli začít klesat ke Švýcárně. A nastal problém. Když jsem viděla, jak všichni vší silou pluží, dostala jsem strach.

A zase jsem postávala a čekala, až náhodní lyžaři ( ti z naší party, ti byli už dávno pryč)  odjedou. Pak jsem se spustila také. Sníh byl kyprý, a to málo, co jsem s lyžemi dokázala udělat, jsem se snažila kopírovat to, co dělali ti přede mnou. Od Švýcárny pak už byl zase úsek docela slušný, kde zase moje sebevědomí stouplo a tím i moje nálada a statečnost. Pak jsme vjeli do lesa a to už bylo šero a mlhavo. Místy na stromech byly nějaké značky, které jsme nevěděli, co znamenají. Vykřičníky, zatáčky apod. Protože sníh nebyl rychlý, tak jsme docela spokojeně, sice už téměř za tmy, dojeli na Sedlo a vyhledali chatu, kde jsme byli ubytováni. Po koupeli a dobré večeři jsme byli velice spokojeni s obsluhou, ubytováním a sami se sebou. Hlavně já. Při večeři jsme se také dozvěděli, že ty značky na stromech jsou pro lyžaře upozornění, že se jedná o nebezpečný sjezd se zatáčkou a nebo ne. Myslím, že kdybych to věděla v době, kdy jsem tam jela, tak že tam sedím ještě dnes.

Druhý den jsme jeli přes Šerák do Ramzové ( nevím, prý 15 km). Byl opět pošmourný den a po ránu, jak jinak, zase do kopce až na Šerák, Tam jsme se občerstvili a znova vyrazili do mlhy, větru a zimy. Sníh byl líný, pomalý a tak jsme pomalu postupovali vpřed. Na Ramzovou jsme sjeli bez obtíží, a ubytovali jsme na 2 dny.

Ráno jsme jeli  někam vlakem, kde jsme vystoupili a namířili si to na travers ke Kralickému Sněžníku. Sněhu bylo hodně až po turistické značky, a šlapat stopu  nebyla žádná legrace. My vpředu jsme byli mokří potem a ti za námi se klepali zimou. Přesto ale musím s politováním říci, že z těch 30 lidí, kteří s námi byli v partě, stopu nás šlapalo jenom deset a měli jsme toho plné zuby. Konečně jsme se dostali na travers do stopy a naše skupina se rozprchla, protože každý má svoje tempo, které si musí zachovat, aby vydržel dlouhou trasu. Synek si na lyžích poskakoval, jezdil sem a tam před nás a zase pro nás, ale mě nějak síly opustily. A byla jsem i duševně  i fyzicky vyčerpaná, bála jsem se, že nedojedeme, a pořád jsem posílala manžela, aby "zachránil  to dítě" a mě tam nechal. Dítě sice zachránit nepotřebovalo, ale já měla ten pocit, že musí hlavně zachránit jeho a pak že se teprve  uvidí, co bude se mnou. Lyžníci nás předjíždějící viděli, že jsem v krizi a tak to někdo nahlásit našim vedoucím přejezdu, kteří na  chatě Paprsek počítali duše, a stejně už věděli, že chybíme, ale také věděli, že už se blížíme k Paprsku a tak pro nás nejeli. Když jsme tam dojeli, už se stmívalo.

Zašla jsem na WC, opřela se o zeď, stála tam, a z očí mi lily slzy, které jsem nedokázala  zastavit. Když jsem se uklidnila, tak jsem se dostavila do lokálu. Tam už na mne čekala horká polévka, chléb, voda na pití, káva. Ani nevím, kdo to tenkrát platil. Vedoucí  přejezdu mi vysvětlil, že se nemám čeho bát, že teď už to půjde "jenom" z vršku. (Jako kdybych to z vršků uměla). Že pojede první, za mnou synek a průvod bude uzavírat manžel. Tak  jsme se po odpočinku vypravili do tmy tmoucí. Vedoucí jel přede mnou, informoval mne o každém hrbolku a zatáčce a tak jsme se asi po 18. hodině dopravili do Ramzové, kde jsme nocovali.

Toho dne jsme stáli na lyžích od 9.00 hod. do 18.00 hod. Myslela jsem, že ráno nevstanu, ale vstala jsem, nandala si kletr na záda, a jeli jsme zpátky na Červenohorské sedlo. Byl krásný slunečný a mrazivý den. Já s hrůzou pozorovala protijedoucí lyžaře, jak vší silou brzdí a nohy jim vibrují přes muldy. I říkám manželovi  (kluk byl už zase někde vpředu) " tak tady bych jet nechtěla, z jedné strany sráz dolů a z druhé sráz nahoru ". A on se jen pousmál a se svým klidným úsměvem si sdělil, že jsem zde jela před 2 dny. V ten moment mě obestřela hrůza. Měla jsem ten den veliké štěstí, že byla mlha a my viděli tak na 1 metr daleko.

Ostatní dny jsme dojezdili sice s různými zážitky, ( třeba  na Mravenečníku jsem dostala nápad, že si sundám lyže a přes klády přelezu s lyžemi na ramenou, což opravdu nebyl dobrý nápad, protože sněhu bylo ke 2 metrům a stopa žádná, a mě pak 3 chlapi vytahovali na kládu a obouvali do lyží), ale ten Králický Sněžník mi z hlavy asi nikdy nevypadne.

Autor:bea