Taneční

Je to již hodně dávno. Bylo mi 15 let a já se připravovala na své první taneční hodiny. Jak já se těšila. Říkala jsem si: „ Budu už velká holka, naučím se tancovat a dostanu se večer na různé taneční zábavy.“ Tehdy probíhaly taneční hodiny v okresním městě ve dvou kurzech.

První kurz trval měsíc a vyučovaly se společenské tance standardní : polka, valčík, mazurka, tango, waltz, slowfoxtrot, blues a quickstep. To probíhalo během prázdnin. Druhý kurz byly tance  latinsko-americké: rumba, samba, cha-cha, paso-doble, jive. Možná jsem na některé zapomněla. Tento druhý kurz navazoval na první a končil ve druhé polovině září, čili v začátku školního roku. Hned v červnu začaly v naší rodině velké přípravy na dvouměsíční „trdlování“ jak se nechal slyšet můj dědeček.

Měla jsem velkou výhodu. Peněz v naší rodině nikdy nebylo nazbyt, ale moje maminka byla šikulka. Ušila mi spousty krásných, nadýchaných, krátkých i dlouhých šatů, sukní, halenek, ale i spodniček a dokonce se pustila i do korzetu.

Existovaly partiové prodejny s látkami a při troše štěstí se daly koupit  látky velice pěkné. Někde byl sice kaz, ale při maminčině šikovnosti se kaz vystříhal a vznikl vždy neopakovatelný model. Největší radost jsem měla ze šatů z pravého hedvábí, barvy tyrkysové, na které mi koupila látku babička. Ušité šaty mi maminka ozdobila čerstvým poupětem čajové růže. Bylo to, z mého pohledu,  kouzelné. Tehdy se nosily široké sukně a pod nimi spodnička, která se šila z umělohmotné  sítě na okna. Pod touto spodničkou byla ještě látková spodnička, aby se neroztrhaly punčochy.  Já jsem pilně pletla bílé, krajkové rukavičky, protože bez rukavic se do tanečních nesmělo. Upletla jsem si několik párů.

Po všech velkých přípravách přišel první, taneční večer. V sále nás bylo hodně. Chlapci většinou v černém obleku a dívky jako víly v lehounkých, nadýchaných šatičkách. Z naší obce šla do tanečních parta chlapců a děvčat. S chlapci jsme se domluvily, že budeme tančit s tím, kdo pro nás přijde, ale v případě, že se nám tanečník nebude z nějakého důvodu zamlouvat, dáme očima znamení a kluci nás vysvobodí. Po celé taneční kluci dohodu neporušili a často přišli požádat klepnutím na rameno tanečníka, který byl buď „dřevo“ nebo se nevhodně choval, aby jim tanečnici přenechal. Ještě musím předeslat, že i v 15 nebo 16 letech jsme si s chlapci, které jsme dosud neznaly, vykaly. Což je dnes nemyslitelné. Velká většina frekventantů / jak se dnes říká/ se naučila dobře tancovat a později jsme to vytáčeli na odpoledních čajích, které se v naší obci pravidelně konaly každou sobotu při živé hudbě.

Po prázdninách, během druhého tanečního kurzu, jsme začali opět chodit někteří do školy, jiní do učebního poměru. Když jsme ráno, po krásném, protancovaném večeru přišly do třídy, čekalo nás nemilé přivítání. Přesně v 8 hod. se ozval ve třídách školní rozhlas. Hlásil soudruh ředitel: „ Soudruzi profesoři, pozor! Žádám Vás, kteří učíte v 10. A,B nebo C, abyste prohlédli studentky, které navštěvují taneční kurzy, zda nemají namalovaná ústa, oči, tváře, či dokonce nalakované nehty. V případě, že něco podobného zjistíte, budeme nuceni z toho vyvodit  přísné důsledky! Konec hlášení.“ 

Naštěstí jsme byly včas informovány staršími studentkami, tak se u žádné dívky kosmetické líčení nenašlo. Jak se k tomuto hlášení stavěli soudruzi profesoři? Ti komunističtí – zodpovědně. Ostatním to bylo velice nepříjemné a požádali nás, v případě, že máme nějaké „ malůvky“ na obličeji, abychom si to šly na WC umýt. Bylo to ponižující, ale dnes si myslím, že je vše zase moc benevolentní.

Často už v první třídě mají některá děvčátka, ale i chlapečkové obarvené vlasy,  o nalakovaných nehtech ani nemluvě. Budou-li tento článek číst mladá děvčata, určitě jim to přijde směšné, ale doba byla taková!