Tak jako každý se chce líbit nejen sobě, ale i druhým. Hodně jsem se
natrápila, že moje postava není podle mých představ. Od malička jsem
nebyla holka s hubenou postavou a nic se mi na sobě nelíbilo.
Kritizovala jsem své tělo a to, že mám mírnou nadváhu. Teď už vím, že
to byla strašná blbost, že moje tělo vypadalo celkem dobře, ale já jsem
sebe viděla před pár lety úplně jinak.
Ale osud je krutý a za posledních pár let nás doma potkalo to, že nám
zemřely babičky a to se na mojí váze hodně připsalo a váha se pořád
navyšovala. Ještě předtím jsem onemocněla a nemohla jsem chodit a to
se o mě museli doma starat a to bylo těžké nejen pro mě. Nezvládla jsem
skoro ani kousek cestu na záchod a protože pak se přidaly zdravotní
problémy, kterých se člověk už těžko zbavuje. Vždycky jsem si říkala,
proč zrovna já mám takovou smůlu a musí mě potkávat pořád ty špatné
věci. Když jsem ještě chodila do školy, tak jsem byla zdravá a nemocná
málokdy. Pak se to všechno začalo měnit a na mě přicházely nemoci.
Když už jsem si myslela, že je to lepší, tak se přidalo zase něco
jiného.
Ale jednou se to všechno začalo měnit a já jsem doufala, že to se mnou
bude lepší a pomalu jsem hubla a ta radost, že si obléknu moje oblíbené
oblečení, byla veliká.
Končily prázdniny a mně se udělalo špatně a omdlela jsem doma, a co se
ještě nečekaně stalo, že jsem musela být převezena do nemocnice. Ještě
ten den jsem věděla, že když mně nebylo dobře, že budu muset odjet, ale
nedalo se nic dělat. Bylo mi tak špatně, že jsem měla strach, že už je
to poslední den mého života. Moc se bojím doktorů, kapaček a prostě
všeho. Když mě přivezli do nemocnice, tak mě přijímali mladí kluci.
Jenže já se stydím za své tělo, ale tehdy mně to bylo jedno a jen jsem
si přála, ať se to zlepší a je mně líp, protože si už nezasloužím takové
trápení. Kapačku jsem dostala hned v záchrance. Aby mně zachránili
život, tak jsem musela podstoupit vyšetření a pak mně řekli, že mi
musejí udělat zákrok a k srdíčku mi dát přistroj, který mě bude hlídat
celý život. Mě totiž začaly ohrožovat srdeční arytmie. V nemocnici jsem
to obrečela, protože jsem věděla, že se změní celý můj život. Je to 4
měsíce a pořád jsem si nezvykla. Mám strach někam zajít a jsem ráda, že
můžu aspoň trochu doma něco pomoci udělat, ale musím více odpočívat.
Někdy je mně líp a někdy hůř. To si odpočinu a ono to přejde.
Všechno zlé je ale pro něco dobré a já jsem získala nové kamarády.
Děkuju všem, co se o mě starali a především také mojí rodině, která se o
mě stará a má tu trpělivost. Je to nejtěžší období mého života. Od té
doby děkuju za to, že žiji a podařilo se mi zhubnout dalších 5 kg. Tím
pádem jsem zhubla 20 kg a jsem moc spokojená a věřím, že všechno bude
zase dobré a chce to čas, který určitě dá moje zdraví do pořádku a já
budu zase šťastná a spokojená jako dřív. Ještě bych ráda našla někoho,
kdo měl stejný osud jako já. Nic lépe nezahojí rány jako je čas. I když nezapomenu na vše zlé, tak snad budou jen a jen příjemné chvíle a důležité je to, co je teď a ne co bylo jindy.
Autor:lenulinka