Vyprávěj…

S bratrem jsme si vždy lezli trochu na nervy. Je sice o něco starší, ale to mu nedává právo mě omezovat  v „rozletu“. Naši jej v tom ještě podporují, že bych mohla naletět nějakému hejskovi, protože je mi teprve osmnáct…

Loni mě pustili poprvé pod stan, ale mělo to háček, musela jsem s bráchou. Byla jsem vzteklá,  že to bude léto za trest. Ale nakonec jsem jela - co doma? Tam to znám. Vyjela jsem s neurčitou nadějí, že se stane něco zvláštního, z čeho se mi zatočí hlava a rozbuší srdce…

Ale zpočátku to tak nevypadalo. Bratr vzal s sebou svého kamaráda Marka, aby na to hlídání byli dva. Věděl, že do toho se sotva zamiluji, měl metrák, pihy a silné brýle.

Utábořili jsme se na mýtince u řeky, před námi stříbrná voda, za námi les a nad námi hvězdy. Všechny kamarádky mají už kluky, vyjely s nimi na vodu nebo na brigádu, jen já poslouchám nesnesitelné žvanění těch dvou otrapů!

Krucinál, máme vůbec něco k jídlu - zařval najednou Marek, hlady šilhám! Viktor mu sekundoval: Odpradávna se mají o žvanec starat ženské. Tak, milá Markétko, rozdělej oheň a začni vařit. Hezky rychle, protože máme velký hlad!

Já na to: Jestli máte hlad, něco si ulovte. Jste přece chlapi a ne žádné bábovky. A mě laskavě nechte být, zrovna rozjímám!

Viky: Tak naše dáma rozjímá. Mně hraje žaludek čardáš a  mojí sestře je to úplně volné! Řeknu to mamce, jak jsi na nás kašlala, to uvidíš ten mazec!

Marek: No, kamaráde, už je jisté, že já se teda nikdy neožením. Nejsem blbec. Hladovět můžu i v osamění. Ježíši, já bych jedl!

Já: Ale já mám také hlad, tak dělejte něco, nebo vám tady zhubnu a maminka se bude zlobit.

Viktor: Tak já otevírám paštiku, ty, Marku nakrájej chleba. Kluci udělali i oheň. Krásně praskal. Po jídle otevřel Viky láhev vína a vytáhl kytaru. To byl pro mě signál k uložení se ke spánku, protože hrál a zpíval jako kvílící cirkulárka. Vtom se z lesa vynořili dva kluci a jeden z nich vesele zvolal: Maruško, nechybí ti u ohýnku ještě pár měsíčků?

Nechybí - odpověděl bratr Viky. “Chybí tady zábavní kluci," pravila jsem pro změnu já. "S těmi tady," ukázala jsem na bráchu s kamarádem, "je tady zábava jako na funusu."

Ihned si přisedli. Ten hezký se jmenoval Vašek, po chvilce začal hrát na kytaru. Ale jak! To vám byla nádhera, snad s ním zpívaly i veverky a datlové. Snažila jsem se alespoň na chvíli z něj spustit své natěšené a vykulené oči. On se také díval a dokonce i usmíval. Brácha se mračil a Marek do sebe ládoval poslední krajíc chleba. Váša zpíval Rosu na kolejích a já si pobrukovala s ním…

Měla bys jít spát - zahučel Viktor. Jinak budeš lítat po doktorech. Hele, kluci, ségra je marod, má vzteklinu, pokousala ji ráno liška. Raději se k ní nepřibližujte, mohli by jste ji chytnout.

"Kecá!“ zařvala jsem jako na hony. Fešák s kytarou ještě zabrnkal pár akordů a pak i s kamarádem odešli. Něco mi říkalo, že se musí vrátit. Jasně jsem cítila, že pokud se nevrátí, uschnu jako strom v poli, zcela marná, ztrápená a zahořklá.

Plynuly dny a on nepřicházel. Bylo to peklo, voda mě nebavila, slunce žhnulo k zbláznění. Brácha trápil sladké dřevo a Marek na melodii Já jsem zamilovaná tančil ve zvlášť odpudivých puntíkatých trenýrkách charleston.

Třetího dne jsem vařila v kotlíku guláš. A vtom se Vašek vynořil z lesa a pravil: Vaříš, děvče, vaříš kaši, ale jísti nebudeš!

Málem jsem spadla do bublající masy. Snažila jsem se nedat na sobě znát, jak moc jsem toužila po tomto setkání a jak moc mi chyběl. Řekla jsem: Tys měl asi hodně rád pohádky, viď?

Znám jich nepřeberně, u všech znám i konec, jen u té o mně a tobě ne.

V té chvíli se mi zdálo, že malý lesní skřítek zavřený v mém srdci tiše pěje svatební pochod. Už už jsem mu to chtěla říct, když Viky zahartusil: Tak dočkáme se toho žvance nebo ne? Nakoupili jsme, nakrájeli, zatopili, ty máš jen uvařit a ještě ti to dělá problém. Chudák chlap, co si tě uváže na krk!

Hnusně jsem se na něj zakabonila. Do té tvé porce, milý bratříčku nakonec přimíchám odvar rulíku zlomocného. To bude pošušňáníčko, které si zasloužíš, statný jinochu!

Vašek nehleděl na náš  sourozenecký duel a řekl: Mládeži, přišel jsem vás pozvat na tancovačku. Dneska večer v kulturáku. Přijďte všichni, jo?

Brácha mu oponoval: Ségru nevezmeme, pokousala by pořadatele.

Určitě přijdu, dík za pozvání, nedala jsem se a zahleděla se do Vaškových očí. Byly hluboké jako tůň na okraji lesa.

K večeru jsem se vykoupala ve vlahé vodě místní říčky, zuby si vydrhla hned třikrát, vlasy mi krásně voněly heřmánkovým šamponem a krátké modré šaty brácha hned okomentoval: Milá holčino, zapomněla sis vzít k tomu tričku sukni!

Náhodou, mám co ukazovat, horší je to s vámi. Vy budete vypadat strašně, ať na sebe navléknete cokoliv. Marečku, tobě radím ty puntíkované trencle. Až bude dámská volenka, budeš na roztrhání! Šlehl po mně pohledem a nasoukal se do mrňavých kraťasů. Nějak z nich ten kluk kulatá vyrostl.

Sešeřilo se a měsíček se houpal jako lodička, na které mě můj Váša odveze do pohádky. Právě do té o nás dvou.

Okna kulturáku zářila do tmy. Vašek pro mě hned přišel a už se ode mě nehnul. Naštěstí hráli málo lidovek a hodně slaďáků. Brácha na mě dělal škaredý kukuč a o přestávkách vrčel - ovíjíš jej jako břečťan, abys nenaletěla. Víš, jak dopadla Říhová od vás ze třídy. Myslela si, že ji zchvátila zlá nemoc a pak povila rusovlasého Rudánka! Počkej, co se z Vaška vyklube, ten se ti na nějaké alimenty vykašle a budeš holka nešťastná.

Večer se překlopil v noc, po půlnoci zahráli muzikanti poslední várku skladeb a já polykala slzy jako hrachy. Co bude dál? Uvidím jej ještě někdy?

"Dáš mi adresu?" šeptal mi Vašek do zátylku.

Šla jsem za bratrem pro propisku. Netvářil se sice nadšeně, asi si pomyslel, máš, cos chtěla a budeš litovat, ale nakonec mi ji dal.

Vyměnili jsme si s Vášou adresy a já se zeptala: Uvidím tě ještě někdy?

Určitě, zasmál se, zase za rok tady na tancovačce!

Za rok - vyhekla jsem. Celý rok mám čekat, ach jo, to snad nepřežiji!

Ale nakonec jsem tak dlouho čekat nemusela. Vašek se v našem městě objevil ještě před začátkem podzimu. Babí léto s námi souznělo, procházeli jsme se uličkami. Vítr roznášel barevné listy, sedávali jsme v předzahrádkách. Než jsme se usadili,  museli jsme sfouknout to barevné nadělení. Restauratéři se také vyhřívali v pozdních paprscích slunce. Možná byli také tak zamilovaní jako my dva.

Vašek si našel práci v jedné firmě a také podnájem. Byli jsme spolu denně a naše pohádka zatím žádný konec nemá, je na začátku.

Když jsem po pár měsících svému milému řekla: Co bys řekl, Vašku, na to, že na příští kempování vezmeme s sebou našeho syna nebo dcerku?

Vyjeveně na mně koukal -To myslíš smrtelně vážně? Vždyť mě tvůj brácha zabije! Hlídal, hlídal ale neuhlídal. To už jsme se oba smáli jako dva potrefení blázni.

Vašek se nastěhoval k nám a musím říct, že se našim od počátku líbil. Mámě hlavně proto, že hraje fantasticky na kytaru, a tátovi, protože na co sáhne, to umí opravit. Brácha sice brblal jako piliňák, že prý nám toho sviště hlídat nebude, protože se už v mém případě neosvědčil, ale nakonec ze sebe vypravil: Dobře, půjdu vám teda za svědka, ale jen v tom případě, že půjde Marek za drůžičku! To už jsme se všichni řehtali na plné kolo a dusno v našem sourozeneckém vztahu konečně opadlo. Viky si uvědomil, že jsem dospělá ženská a že mám právo na to být šťastná.

Svatba byla docela obyčejná, malá, ale veselá a měla grády. Vyprávěly se anekdoty, po půlnoci hrál můj muž na kytaru každému podle přání. Tančil i personál s paní uklízečkou. Všichni pravili, že takovou pohádkovou veselku tam ještě neměli a že jim připomínám princeznu ze mlejna.

Dětský pokojík máme už připravený. A můj brácha se připravuje na roli strýce. Dokonce si narazil mou spolužačku z gymplu Růžu. Jak ji znám, ta jej brzy zkrotí… A Viky se těší, jak bude našemu mrňouskovi vyprávět pohádky. Ta nejhezčí se údajně jmenuje „Jak si lasička rozebrala tranďák“. No, to by si zkusil moc! Na pohádky si najdeme čas my dva, nejlépe je vyprávějí ti, kteří nějakou prožívají, no ne?...

bertice - čtenářka

ChytráŽena.cz