Rozhovor s dramaturgem a scenáristou Jiřím Chalupou

Kdo by tyhle dva plyšáky neznal... Jů a Hele. Jak vznikli? Kdo stál u jejich „zrodu“?

Šlo v jejich případě o původní nápad, a nebo inspiraci někým či něčím?

Jůheláci vznikli jako součást posílení významu dětských televizních pořadů někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Tenhle trend byl patrný zprvu zejména ve Skandinávii, posléze se rozšířil do dalších evropských regionů. Vyznačoval se zájmem o dítě jako o rovnocenného partnera. Starosti malých dětí začaly být považovány za stejně závažné jako starosti nás dospělých apod.

V tehdejší Československé televizi byl vytvořen dvouhodinový prostor každou neděli ráno, který byl dětem věnovaný. Dětská redakce chtěla, aby do něj nebyly vkládány pořady bez hlubších souvislostí a záměru, aby dítě trávilo dlouhý čas odevzdaně před televizní obrazovkou. Bylo proto vytvořeno moderované pásmo, kde moderace neměla za úkol pouze uvádět jednotlivé pořady, ale moderátoři se snažili navázat s dětmi kontakt. Cílem bylo nekoukat jenom na obrazovku, zrušit ji coby neprostupnou hradbu, ale „povídat si“ s diváky přes ni. Odtud vznikl také název Studio Kamarád („Jsme kamarádi, kteří si spolu hrají a povídají.“). I když byl spolumoderátorem vždycky také člověk, hlavními partnery dětí pro nedělní ráno se stali dva panáci – Jů a Hele. Vyznačovali se ve srovnání s běžnými loutkami výraznou velikostí, v tu dobu netradičním způsobem vodění (černé divadlo), ale hlavně humorem a dobře čitelnými charaktery (nikdy dětem nelhali, vždy byli na jejich straně apod.).

U jejich zrodu stálo několik lidí. Před závorku bych vytkl dva nejpodstatnější: Miloslava Doubravu (ten přišel jako první s myšlenkou, že by nedělní ráno měli uvádět dva panáci) a Stanislava Holého (ten jim dal podobu). Na rozvíjení jejich charakterů a poslání se podíleli samozřejmě i další členové redakce: Anna Jurásková, Kateřina Krejčí Josef Platz a taky já. Zda to bylo původní…. To provedení určitě, my jsme tehdy netušili, co kde ve světě vzniká, jak se to dělá a jak to vypadá. Ale v prazákladu lze u těch informovanějších určitě vycítit inspiraci podobným typem pořadů a kontaktních loutek (muppeťáci, ani medvědi, ani lidi) apod. Ta inspirace byla ale velice jemná, v zásadě se všechno utvářelo jako původní věc, jako náš originál.

 

Jaký byl „život Jůheláků“ – třicátníků?

Často veselý, občas pohnutý, podobně jako život každého z nás. Jsou to holt televizní figury a jako takové se stávají součástí zrcadla, ve kterém se odráží vždycky současná konkrétní doba.

 

Jak scénky plyšáků vznikají?

Napíše se scénář (zajímavé je, že vždycky existoval jen omezený počet autorů, kteří mohli Jůheláky psát, důvodem je nutnost hlídat jazyk a nevybočování z charakterů), připraví se natáčení. Tam jsou Jů, Hele a Muf voděni skupinou loutkoherců a paralelně od stolečku umístěného v tomtéž studiu mluveni jejich vlastními mluviči. Potom se vše sestříhá a dokončí a vysílá…

 

Kdo promlouvá jejich hlasy? Ovlivňují jejich dabéři děj scének?

Mluviči, nebo chceme-li jim říkat dabéři, jsou pro život Jůheláků nesmírně důležití. Oni dotvářejí jejich charaktery, oni prodávají jejich myšlení, jejich humor, oni se jimi stávají stejně důsledně, jako se Hamlet stává na divadle dánským princem.

Jů mluví Jiří Lábus a je to dar. Nejen protože má Jirka schopnost zachytit a akcentovat jakýkoli náznak humoru, ale hlavně protože je s Jů doslova srostlý. Oni si rozumějí, souhlasí se sebou, chápou se. S trochou nadsázky Jiří Lábus prohlásil, že chce být pohřben v kostýmu Jů. On také nejtíž nesl doby, kdy Jůheláci na obrazovce nemohli být. Ať už protože někomu vadili nebo protože si někdo myslel, že cesta kupředu vede jedině přes popření postaviček, které už známe.

Za Hele mluvil nejdřív Milan Neděla, který po nedlouhé době onemocněl a jeho roli převzal Ota Jirák. Také on se se svojí figurou velice ztotožnil, při pátravějším pohledu můžeme vidět, že jeho postava a tvář postupně nabývá určitých rysů Hele.

Muf (on ty třicátiny slaví jen o pár týdnů později) mluví, také od narození, hlasem Zuzany Skalníkové. Její největší přínos je v tom, že náš Mufánek je pěkný tvrďák a zlobišák, ale přitom je cítit, že mu pod tvrdou slupkou tepe dobré srdíčko.

Mluviči ovlivňují děj scének jen do jisté míry. Určitě svými hlasy přispívají ke zdůraznění významu různých částí dialogu, ovlivňují jeho vyznění…. Samozřejmě jsou chvíle, kdy napsaný text dopepří vhodnou poznámkou nebo reakcí. A je to milé a důležité, ale není to zásadní. Základem zůstává napsaný scénář.

 

Kdo loutky vodí?

Loutky vodí loutkoherci oblečení v černém, kteří na černém pozadí nejsou vidět. Jsou to lidé profesionálně zdatní, ale navíc také s těmito figurami bytostně spojení, takže jejich reakce dobře znají a mohou tak loutkám dopřát jejich vlastní, přirozený a svobodný pohyb. Ze zkušených loutkoherců jmenujme za všechny alespoň Jaroslava Vidlaře nebo Janu Prachařovou.

 

„Rodina“ Jů a Hele má ještě další členy. Mohl byste je představit?

Těch loutek tvořících spolu s Jůheláky jakési širší společenství byla v průběhu času celá řada. Zmiňme alespoň některé (jsou mezi nimi i ty, se kterými počítáme pro nově vznikající pořad Studio Kamarád v roce 2011). Je to především Harry Šoumen (veliká hvězda a superbavič), Tryskomyš (původně byl těchto všudypřítomných a všechnovědoucích myších děvčat celý tým – nyní se k moderaci vrátí alespoň jedna z nich), Šamšula (dobrák s dlouhýma ušima, žádný mudrc, ale dobrák od kosti), pan Pip (trochu anděl, trochu člověk, v každém případě ztělesněná moudrost a dobro) a nově i Fámula – to je zcela nová loutka, takový holčičí klon Mufa, která na rozdíl o něj má touhu pomáhat ostatním, občas ovšem s nedozírnými následky, a další a další …..

 

Mohou v dnešní „technické době“ ještě nějak ovlivnit „dětskou duši“?

Já věřím, že mohou potěšit. Já myslím, že mohou dětem mnohé říct. Občas i to, co jim třeba nestihnou říct jejich vlastní dospěláci. Já věřím, že je mohou pobavit. Jestli nějaké dušičky ovlivní? Těžko říct. Pokud v něčem, tak snad v tom, že si děti uvědomí, jak je dobré mít kamaráda nebo kamarádku.

Ale kdyby dokázali ovlivnit dušičky dospěláků… To bych si tedy přál. Moc.

 

Jaký vztah máte k Jůhelákům vy osobně?

Mám je rád. Snažím se, abych jim stačil. A bojím se, abych je někdy nebrzdil. To by mě mrzelo přímo nekonečně.

 

Zažil jste s Jůheláky nějakou „veselou historku“?

Asi spoustu. Ale nevím žádnou. Vždycky jsme spolu byli rádi, ale byla to práce. Bavit by se měli hlavně ti, kteří se potom dívají a ne my, kteří se to snažíme vytvořit.

 

Co byste jim popřál k narozeninám?

Ať jsou veselí a mají pořád rádi děti. A k nám dospělákům ať jsou tolerantní.

 

Děkujeme za rozhovor.

Zdroj: Česká televize

 

Mirka Bali

ChytráŽena.cz