Rozhovor s Vilmou Cibulkovou o seriálu Dobrá čtvrť

Jak vzpomínáte na natáčení Dobré čtvrti?
Byly to bezmála dva roky života. Barevné, příjemné, přátelské. Vzpomínám na ně ráda. A to díky Karlu Smyczkovi a celému štábu, který důvěrně znám i z jiných spoluprací s ním. Nejvíc mne těší, že jsem byla součástí téměř rodinného podniku.

Jak se vám spolupracovalo s Karlem Smyczkem?
Karel Smyczek patří mezi mé blízké, u nichž máte okamžitý pocit, že se znáte staletí. Považuji ho za svého vrstevníka, byť je na světě o malinko déle než já, snad proto, že ho vnímám jako moudřejšího bratra. Znám ho jako absolutně připraveného profesionála, takže potkat se s ním na společné práci je samo o sobě už devadesáti procentní úspěch. Já už doplním těch zbylých deset, někdy deset nad sto procent, o nichž už ale bezpečně vím, že je ve střižně ustřihne, neboť jsem přes čáru. Je potěšení vidět ho pracovat s dětmi a je všeobecně známo, že je nejlepší režisér dětí. Už méně je však známo, jak moc je má rád, jak moc on sám nosí dětskou duši. Díky tomu daru nikdy nebude stár a nikdy osamocen.

Jak jste reagovala, když jste se dozvěděla, že bude mít Dobrá čtvrť pokračování?
K nastavovaným příběhům jsem často skeptická, pak kritická a obezřetná. S vědomím, že první řada opsala ucelený oblouk jedné třídy, která měla logickou tečku. Uzavřela se kapitola jejich študáckého života. Samozřejmě jsem si neuměla představit, jak s onou partou pokračovat, když každý bude jinde.

Jaké jste měla pocity, když jste si přečetla scénáře?
Nad mé očekávání je druhá řada mnohem dramatičtější. Výhodou se asi pro Lucii Konášovou stal fakt, že už psala situace přímo na konkrétní, první řadou slušně uzrálé charaktery. Díky tomu máme všichni mnohem širší a barvitější existence. Prizmatem diváka soudím, že je pokračování mnohem konkrétnější v každodenním zápase „ o život“, tudíž i smutnější, a často, zdálo by se, i bez naděje. Těžko jsem přijímala fakt, že jedna z nejmilejších postav uprostřed děje končí. Byla to však daň za katarzi, zaplacená daň právě pro naději.

Máte se svou postavou něco společného?
Vyjdeme li z faktu, že vlastní především moji fyzickou podobu, pak bude jednodušší říci, v čem jsme odlišné. Já jsem v životě rychlejší, statečnější, neodevzdaná a neumím se litovat. Společné máme snad jen silné mateřské pudy. Vytvářím a žiji tu jeden z lidských charakterů a baví mne ho pozorovat.

Objevily se v Dobré čtvrti momenty, které znáte z vlastního života?
Samozřejmě. Zná-li autor herce tak, jak se známe s Lucií Konášovou, pak je inspirace jen vítána. Jistě je to v momentech strachu, slabosti, nebo mé situace divadelní. Navíc nebylo třeba do scénáře nikterak zasahovat, což je vždy známka toho, že je dobrý.

Vaše postava má panický strach o své děti. Zažíváte něco podobného?
Neznám rodiče, kteří by neměli obavy o své dítě. Strach nás dospělých se odvíjí od toho, co jsme si sami prožili. Právě tento předobraz vytváří obavu a paniku. Moje dcera Šimonka právě prochází pubertou, sama soudí, že prochází tou nesložitější částí života. Já ji se zálibnou obavou pozoruji a velmi často se přistihnu, že si na tuhle specifickou část svého života i po letech důvěrně pamatuji a že své dítě vlastně obdivuji.

Jaký spolu máte vztah?
To už jsem napověděla. Odhlédnu li od toho, že je mé vlastní dítě, pak je ale také můj největší životní přítel. Je nesmírně přímá a otevřená povaha. Vážím si jí. I pro to, co všechno mne dokázala naučit.

Jak vzpomínáte na herecké partnerství s Lilianou Malkinou?
Nemusím vzpomínat. Zůstáváme v kontaktu a věřím, že se budeme potkávat častěji. Vnáší do naší, poněkud uzavřené, často viditelně spokojené a chladnoucí české krve svou bouřlivou, vroucí a otevřenou náturu. Mám ráda to vzedmutí. Jako chilli a pepř v kávě.

Jak vzpomínáte na milostnou scénu s Vladimírem Javorským?
Tak to je oblíbená scéna Karla Smyczka. Dlouho a rád si s ní ve střižně hrál a prý přehrával, když měl smutný den. Výsledek je vážně roztomilý.

Čím se Smyczkovy seriály liší od ostatních?
Seriál je specifický žánr, musí se umět a ctít. Smyczek zachovává všechny jeho zákonitosti, rytmus i napětí, ale výsledek je oproti řadě jiných seriálů vždycky lepší. Kladu si sama otázku, je li to jeho přípravou, znalostí uceleného příběhu, či dvěma kamerami, které zachovávají dokonalou emoční kontinuitu, výtvarností, důvěrou ve spolupráci s ostatními, nebo je to prostě filmovým uměním? Dívám li se na jeho seriál, je to zkrátka film na pokračování.

Vaše seriálová postava je závislá na rodině. Co pro vás znamená rodina?
Všechno. Lásku a domov.

Která scéna byla pro vás herecky nejsložitější?
Těžko si vzpomenu. Hůře se mi hrají situace, kdy mám být nadšená a zanícená. Zvláštní, v soukromém životě jsem horoucí a zanícený člověk. Ve chvíli, kdy mám dle scénáře působit nadšeně, chce se mi bez nadšení brečet. Drtí mne pocit naivity. Nedělají mi problémy dramatické, konfliktní i lyrické scény, ale když mám zahrát nadšení, jsem zoufalá.

Dobrá čtvrť vypráví především o lidech na prahu dospělosti. Jak vzpomínáte na tohle životní období?
Tahle puberta spadá ještě do období mého dětství. A na své dětství vzpomínám jako na nejšťastnější čas. Jako na dar, který mi někdo poslal a usadil mne v té nejkrásnější krajině, jakou jsem si mohla přát. Od chvíle, kdy jsem dopadla na práh Prahy, se zcela nečekaně přihlásila puberta další. Hýčkala jsem se ve svobodě. Skočila jsem do víru řeky a několika kotrmelci přibylo pár boulí o balvan. A víte co? Necítím se pořád dospělá.

Jak dlouho trvala vaše druhá puberta?
Asi pět let. Nesnesitelně barvitá a podstatná.

Budete se dívat na druhou řadu Dobré čtvrti?
Jistě. Musím si ji nahrávat, protože dneska hraji skoro každý večer v jiném městě.

Bydlíte v dobré čtvrti?
Bydlím v tiché čtvrti. Blíž k rybníkům než k městu. Každá čtvrť je dobrá, bydlí li tam s vámi láska a ohleduplnost.

Proč máte ráda Dobrou čtvrť?
Protože jde o téma „naše děti“ a téma „hříchy dospělých“. Je to poděkování moji dceři.


Rozhovor zpracoval: Jiří Nedvídek
Foto: Zuzana Páchová, Viktor Dražský