Už to bude dvacet let, co jsem měl opravdu neuvěřitelné štěstí letmo potkat člověka, kterého jsem od mládí poslouchal, ale nikdy naživo neviděl. Jeho písničky jsem dříve znal pouze z vysílání Svobodné Evropy. Mnohým z vás už jistě došlo, že se jedná o Karla Kryla.

Procházel jsem tehdy centrem Prahy přes Karlův most, když náhle před sebou vidím v světle modrých džínách a džínové bundě malého usměvavého pána, který se rozhlíží na obě strany a vyloženě se kochá pohledem do okolí.
Nechtěl jsem ho nikterak rušit, i když se mi v hlavě najednou vyrojila celá řada otázek. Ani mě nenapadlo, že bych si mohl říci o podpis. Byl jsem natolik překvapen, že jsem ani nepozdravil, protože mi to vlastně přišlo nevhodné. On už v té době byl poměrně známý i svou vizáží a asi by mu nebylo příjemné, kdyby ho na každém rohu někdo zastavoval, že se s ním chce vyfotit nebo si popovídat.

Je to úděl všech mediálně známých osobností, že je u nás leckdo pozná a mohou tím být nejen mile překvapeni, ale nakonec i obtěžováni.

Neobdivoval jsem Karla natolik, abych byl jeho fanoušek v Klubu Karla Kryla, ale toto setkání jsem si zapamatoval napořád. Když jsem viděl, jak se usmívá, tak jsem se také lehce pousmál a poklonil hlavou jako na pozdrav. Myslím, že viděl, že jsem ho zaznamenal, přestože míjel celou řadu lidí, ale většina z toho byli cizinci, kteří ho pravděpodobně neznali. Alespoň ti z Japonska určitě ne. Proto se cítil dobře a mohl se bezstarostně procházet a usmívat. V metru nebo v tramvaji by o něj byl určitě neskrývaný zájem, možná by ho i někdo požádal o půjčku.

Od té doby jsem Karla Kryla již naživo nespatřil. Čas od času zapálím na břevnovském hřbitově, kde je pochován, svíčku. A vždycky zavzpomínám na léto, kdy jsem Karla potkal poprvé a zároveň naposledy.
Jednou za rok začátkem března je v Břevnovském klášteře mše, kdy se vzpomíná právě na Karla Kryla. Zpravidla zazní několik písní na kytaru
a lidé zavzpomínají na setkání s tímto bardem. Jsem rád, že mohu vzpomínat s nimi.


Autor:pppeettrr