Školní lyžařský pobyt - druhá část

Ve středu vyhlásila naše hlavní vedoucí odpočinkový den, protože třetí den pobytu na horách prý bývá nejvíc úrazů a tak nám řekli, že kdo chce, může jet na výlet na běžkách. Z výletu na běžkách se ovšem záhy stala vysokohorská túra na běžkách. Vedl ji totiž takový starý běžkař. Kdybyste ho viděli, hned byste poznali, o co jde. byl to takový fyzicky zdatný drobnější pán v důchodovém věku s jiskrou v oku.

Vyjeli jsme lanovkou na Černou horu 1299 m.n.m a nic zlého netuše jsme nastoupili do stopy za tím pánem. Při prvním prudkém klesání jsme si důkladně nacvičili pády na zledovatělém sněhu. Pak jsme celí otlučení vyšplhali na široko daleko nejvyšší kopec v okolí. Starý pán trpělivě počkal na všechny běžkaře, a pak nám začal ukazovat vrcholy v okolí, jak se který jmenuje. Když jeho prst namířil na jeden vysoký kopec kdesi v dálce, zaleskly se pánovi oči a řekl: ,,Tak, děti, toto je Liščí hora, a tam právě teď jedeme.´´ Nevěřícně jsme se ptali: ,, To jako tam to bílý v dálce, jo?´´ Pán řekl: ano, ano, děti, a jelo se.

Teda střídavě se padalo v prudkých srázech a funělo do kopců. V závěrečném stoupání na Liščí horu jsme evidentně pánovi nestačili, utírali slzičky a strašně sprostě nadávali. Asi v půlce stoupání už pán viděl, že po dobrém nás na vrchol nedostane a vymyslel hnusnou lest. Na jednom odpočívadle si na nás všechny počkal, spočítal nás a řekl: ,,Vidím, děti, že se vám do toho závěrečného stoupání moc nechce a tak se nebudeme zbytečně trápit. Vy  byste pak třeba na běžecký sport zanevřeli a to by mě moc mrzelo. Tady máme takovou pěknou možnost, že se vydáme po červené doleva po vrstevnici a pomalým stoupáním se dostaneme až na kopec.´´ Myšlenka  na asi dvoukilometrové prudké stoupání byla pro nás tak odstrašující, že jsme jednohlasně souhlasili se zdánlivě mírnější variantou. Jenže když jsme asi po deseti kilometrech táhlého stoupání začali kroutit hlavou, jak to, že ještě nejsme na vrcholu Liščí hory, pán řekl: ,,Vytrvalost, děti, mám pro Vás překvapení, to se Vám bude moc líbit.´´ Já to tedy zkrátím, tím překvapením byla vyhlídková plošina, ze které byly sice vidět celé Krkonoše, jenže v tu chvíli jsme celé Krkonoše nenáviděli, měli jsme hlad a žízeň a ze země by nás nezvedl ani jeřáb.

Pán byl tedy asi jediný, kdo se kochal nádhernou zasněženou přírodní scenérií, a pak řekl: ,, Vstávejte, děti, ať mi tu nezmrznete, vymyslel jsem zkratku.´´Zkratka vedla lesem, nebyla vyjetá stopa, bořili jsme se do hustého sněhu a neměli už ani sílu nadávat. Vraceli jsme se strašně unavení a před posledním kopcem k lanovce jsme padali vyčerpáním a sundavali běžky z nohou. Na pánovy výzvy typu ,, No tak, děti, kde je vaše lyžařská čest? Vzmužte se, běžky na nohy a běžíme,´´jsme se už jenom hnusně šklebili a velice pomalu se plazili do vrchu s lyžemi na ramenou. Večeře mi ten den nadmíru chutnala a usínala jsem už ve sprše.

Autor:Bobina