Je to dopis, který nám poslala dcera v roce 1998, kdy studovala na VŠE v Praze. Domů moc nejezdila, protože v tu dobu bydlela s přítelem v Karlových Varech. Dnes jsou již manželé a mají dvě děti. Tak jsme si psali, nebo používali telefon. Ten dopis mě pobavil, proto jsem si jej schovala a myslím, že pobaví i vás. Tady je z něho část.

Tož jinak Vám napíšu něco o svém slavném školním lyžařském pobytu. Přijeli jsme do J. Lázní po 13. hodině. Autobus v půlce kopce zapadl, chvilku jsme zkoušeli tlačit, pak jsme vytáhli lyže a batohy a šli pěšky. Představte si jedny těžký přezkáče, boty na běžky a zimní oblečení v batohu a dvoje lyže s hůlkami v ruce. Byl to hnus, ale aspoň nám pak líp chutnal oběd na chatě.
Bydleli jsme v Ludvíkově Boudě. Bylo tam teplo, sprchy a dobře vařili. Hned v sobotu po jídle jsme šli na kopec. Byli tam jenom dva učitelé (ze čtyř), dva pak přijeli v pondělí. Tak se nás zeptali, jak umíme lyžovat. Tvářila jsem se tak všelijak a když upřesnili, že ti, co umí lyžovat, jedou rovnou na sjezdovku, tak jsem rázně zakroutila hlavičkou a řekla že děkuji, ale nohy mám radši v celku. Snowboardistům se věnovala jedna trenérka, náš trenér odjel s dobrými lyžaři na sjezdovku a my jsme zůstali bezprizorně stát v půlce takové středně prudké sjezdovky, nevěda, co dělat. Pak se odkudsi vynořil náš zachránce, kluk, který nemohl najít na chatě svoje lyže a trochu se zpozdil. Hned jsme ho chytili a nepustili, dokud nám každému zvlášť nevysvětlil, jak se zapíná vázání na lyžích a jak se vlastně na lyžích jezdí. Když ho to po chvíli  přestalo bavit řekl: ,,Tak, holky, jedem.´´ A ohromnou rychlostí se spustil po sjezdovce dolů. Tož jsme se na něj jenom tak smutně dívaly.

Pak si nás všimla ta učitelka, co se věnovala snowboardistům a vymyslela, že si můžeme na takovém menším kopečku trénovat zatáčku vpravo. Zatáčku vpravo jsem uměla hned a tak jsem se celý zbytek odpoledne nudila a posmívala snowboardistům, kteří byli v jednom kuse na zemi.
V neděli už se nám věnoval ten druhý trenér a už v neděli mi bylo zcela jasné, že vlastně na lyžích jezdit umím, jenom ta elegance, pravda, trochu chyběla a místo prudkého zatočení vlevo jsem občas spolehlivě brzdila zadkem. Nicméně jsem byla radostí celá bez sebe, naučila jsem se jezdit na vleku a lyže mi pak večer museli sundavat násilím. V pondělí už nám to všem docela šlo a tak náš chlap (tak jsem přezdívala tomu našemu trenérovi, protože měl nějaký komplikovaný příjmení) pro nás vymýšlel různé kratochvíle. V úterý ho napadlo, že bychom jako trochu mohli prozkoumat neznámý terén a zmizel v hustém houští.

Holky se tvářily blbě, měly takový kecy, že ony nikam nejedou, ať si v tom lese zpřeráží hnáty sám a tak dále. Já si vzpomněla na tatínka, jak když jsme byli malí s bráchou, vzali jsme lyže a jeli po poli směrem k cihelně a k Sulimovu. Možná si na to, tati, ještě vzpomeneš, měli jsme tenkrát nohy celé omrzlé. Tak jsem si řekla, že ten chlap je trochu jako tatínek, že on, chudák, taky neví, kam vlastně jede a že by to mohla být sranda.

Pustila jsem se za ním do lesa jako první a holky pak jely taky. Veselé to bylo víc než dost, prudké klesání a fůra popadaných větví a keřů po cestě. Holky padaly jako hrušky, tak jsem je povzbuzovala a po cestě dolů si zpívala metalovou písničku ,,lidi třeste se, železný muž chodí po lese´´ od Black Sabbatů. Dojela jsem za naším chlapem hned první bez ztráty kytičky. Holky pak dojely taky a strašně skuhraly, že toto není normální a hnusně nadávaly našemu chlapovi. Jenže náš chlap řekl, že při vojenských manévrech jsou povoleny 2% ztráty a v období ohrožení ztráty sedmi procentní a holky vůbec neposlouchal.


Autor:Bobina