Smutná doba

„Tak co? Jdeme dneska na jedno?“  Zeptal jsem na konci směny Karla, abych mu trochu vylepšil náladu. „Dneska ne.“ Broukl. Tak jsem sám vyrazil k píchačkám na vrátnici.

S Karlem jsme byli léta kamarádi a společně i s rodinami se navštěvovali. Vlastně od té doby, co se před dávnem objevil u nás v dílně, kde začal dělat na stejné mašině jako já. V té době se kus směny proklábosilo, pak jsme si každý stoupl k jednomu stroji a zabrušovali ostré hrany příborů, které podnik vyráběl.

Ve volných dnech se jezdilo buď k nám na zahradu a opékali jsme buřty, děti běhaly a hrály si s naším psíkem, nebo zase ke Karlovi domů, kde si děti hrály v pokojíku a dospěláci při televizi povídali a mastili žolíky. Společně jsme byli i na Slapech na dovolené. Taková klidná doba a dvě pohodové rodiny.
Ve fabrice bylo taky dobře. Nikdo nás extra nehonil, jen se hlídaly normy, a taky na vrátnici lidi, aby se náhodou něco neztratilo, či neproneslo. Jak Karel se smíchem říkal: „Dneska ti ukradnou nos mezi očima, ani o tom člověk neví.“

Tak šel čas, děti poporostly. Naše se dostaly na gympl, jejich kluci na učňák. Občas si Karel zahořekoval: „No jo, chytré děti, zahrada, to se to někdo má. Ty moje kluky čeká zase jenom fabrika.“ Trochu mě jeho poznámka zabolela, přece jen, byl to kamarád. Ale každý přece máme jiné předpoklady, možnosti i trochu štěstí, takže se osudy každého logicky různí.
Nikdy jsem to nekomentoval a nadále jsme se scházeli a přátelili.

    Jednoho dne jsem se Karlovi zmínil, že jedeme nějakému vzdálenému strýci na pohřeb. Je to až na druhou stranu republiky, tak to bude na dva dny, a že potřebuji pohlídat pejska. Bez problémů souhlasil a popřál soustrast. Řekl jsem mu, že nemusí dělat smutné obličeje, prastrýce jsem si  pořádně nepamatoval, jen vím, že s mým otcem byli velicí přátelé, než se strýc odstěhoval do pohraničí.
    Po návratu jsem za hlídání dovezl lázeňské oplatky a novinu, že nám strýc odkázal, díky přátelství s mým otcem, nějaké peníze.
    
Doma to asi probírali, neboť druhý den v práci se Karlovi moc do přátelského hovoru nechtělo. Prý ho bolí hlava a něco na něj leze.

Po čase však začala bolet hlava polovině zaměstnanců celé fabriky. Výroba a distribuce příborů se dostávala díky EU a levné Číně do úpadku. Jedinou záchranou pro firmu bylo snižování stavu zaměstnanců. Práce ubylo, tak se stalo, že i nad náma dvěma visel pověstný meč.  

 „Jeden z nás asi půjde,“ řekl jednou Karel a pokračoval: „Dva nás živit nebudou. Co ty, ty jsi v pohodě, podědil’s, děti chytrý, když bude ouvej, prodáš zahradu…
 Ale kdyby to padlo na mne, tak jsem totálně v pr...“
    Opět jsem, stejně jako před časem, cítil v jeho hlase něco, co neznělo zrovna přátelsky. To dědictví nebylo zase takové, abych si mohl vyskakovat, a o místo jsem se bál stejně jako on.
    
Karel se mnou přestal skoro komunikovat, chodil nevyspalý, stresovaný a v práci taky dělal kiksy.

Blížila se doba personálních pohovorů a rozdávání výpovědí.

Kdo z nás zůstane? Netušili jsme ani jeden. Nikdo z nás neměl ve vedení známosti, takže jsme útrpně čekali. Vlastně měli čekat. Karel celou situaci vyřešil z pudu sebezáchovy po svém.

Proč ten Karel dneska nejde na pivo? Scházeli jsme se tam na jedno i s ostatníma chlapama z práce.
To jsem netušil, že objasnění příčiny a skutečnost jeho důvodu se každým mým krokem přibližovala.
Procházím vrátnicí a vrátným se chystám popřát hezký den, že si dám jedno orosené za ně. Než jsem se k tomu stačil nadechnout, tak mě s kamenným výrazem ve tváři požádali, abych jim ukázal svoji tašku. Trochu mě to překvapilo, znali jsem se sice od vidění, ale již dost dlouho na to, aby toto po mně chtěli. Jaké bylo mé překvapení, když jsem jim ochotně nechal do tašky nahlédnout a oni z ní vytáhli v hadře omotané příbory z naší dílny. Nejdřív jsem nechápal, myslel jsem, že nějaká snad legrace. V mžiku  jsem ale zcela pochopil, ač nechtěl uvěřit. Vše do sebe zapadlo a já pochopil, že je konec.
Druhý den jsem přes vrátnici procházel s osobními věcmi a výpovědí. Naštěstí alespoň vypovědí na dohodu. Vrátný jen kroutil nevěřícně hlavou a špitl, že by ho ani nenapadlo zrovna konkrétně mě kontrolovat, kdyby k tomu nedostal příkaz od nadřízeného, jenž anonymně obdržel tip.

Jak se Karel má, nevím. Snad se mu na jeho mašině daří a možná, pokud bude vzorný zaměstnanec a fabrika bude prosperovat, bude moct jednou chodit z práce na pivo i se svými syny.