Problémy s rodiči jsem měla dlouho, snad od puberty. Úspěšně jsem dokončila gymnázium a dostala se na vysokou školu. Zdálo by se to jako ideální, ale nebylo...

Moje první zkouškové období se ale trošku nevyvedlo. Přítel se mě snažil podporovat a utěšovat, za to rodiče mi jen dávali na talíř: jak se neučím, jak chodím na brigádu a flákám se po venku. Bylo mi to líto, ale pak jsem se dostala do fáze, že už jsem nevěděla jak dál...

Myslela jsem si, že mým odchodem se naše vztahy urovnají. Tím, že se neuvidíme denně, budeme si žít podle svého jako dospělí lidé...Bohužel jsem byla naivní.
Pak přišla oprerace, banální "slepák". Přítel mě odvezl do nemocnice a já ač nerada, poslala zprávu otci. Začlo se "něco dít". Myslela jsem si, že po operaci slepého střeva se situace zlepší a pomalu si k sobě snad najdeme zase cestu. Vypadalo to i nadějně, smsky, volání a dokonce i návštěva v nemocnici...

Zdálo by se to skoro jako nový začátek. Bohužel jako blesk z čistého nebe pak přišly narozeniny mého otce... koupili jsme mamce kytku, taťkovi flašku a vydali se s přítelem na návštěvu s dobrým úmyslem si popovídat a naši situaci se pokusit nějak napravit. Byli jsme odhodlaní udělat první krok k usmíření... i tehdy jsme byli naivní, oba. Moje máti nás nepustila ani za branku, oba nás doslova seřvala jako malé děti. Oba jsme měli na krajíčku a odjížděli jsme hodně naštvaní a zklamaní.

Od té doby jsem byla "doma" pro rodný list, když se mně otec zeptal, na co ho potřebuju, nechtěla jsem lhát a po pravdě mu řekla, že se chceme brát v nadějí, že se třeba začne zajímat. Opět, byla jsem naivní... Od té doby si s otcem jen občas napíšeme zprávu, pouze v případě, že něco potřebujeme... jinak ne.

Dnes je tomu už více než rok, co s přítelem sdílíme společnou domácnost. Začátky byly sice krušné, zařizování domácnosti a zabydlování se... Ale zvládli jsme to a teď se naše svatební přípravy pomalu chýlí ke zdárnému konci.

Já ale zatím pořád váhám, zda rodiče na svatbu pozvat či ne. Obávám se, jaká scéna by se mohla odehrát, nechci si svůj den D nechat takhle pokazit. Přítel je tolerantní a tohle rozhodnutí nechává plně na mně, uznává že je to rozhodnutí těžké. Tak snad se rozhodnu správně. Držte mi palce :-)

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout