Velký lexikon společenského chování

Název knihy: Velký lexikon společenského chování
Autor: Vladimír Smejkal, Hana Schelová Bachrachová
Nakladatelství: Grada
Rok vydání: 2011
Počet stran: 400 str.
Cena: 399 Kč

Zatímco počátkem 20. století nalezli čtenáři vše o společenském chování v knihách Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského, počátkem století 21. plní tuto úlohu Velký lexikon společenského chování Vladimíra Smejkala a Hany Schelové Bachrachové.

Nové, rozšířené vydání Velkého lexikonu společenského chování je nejobsáhlejší publikací o etiketě u nás a najdeme zde odpověď na prakticky každou otázku týkající se společenského chování. Velmi čtivý text doprovázený návodnými a zábavnými ilustracemi Romana Kliského potěší, poučí a pobaví čtenáře každého věku - od dospívající mládeže po seniory.

Zkušení autoři, jejichž předchozí knížka Lexikon společenského chování je s více než 60 tisíci prodanými výtisky již řadu let bestsellerem, předkládají zasvěcené rady, jak se chovat v nejrůznějších společenských situacích - nejen v těch nejčastějších, jako je oslovování či podání ruky, ale i při mnoha specifických událostech, ke kterým patří např. první rande, rozchod či rozvod nebo jiné přírodní katastrofy.

Výklad postupuje od klasických témat, jako je zdravení, představování, odívání, návštěvy, stolničení a rodinné obřady, přes chování v zaměstnání a ve školách, při dopravě, cestování, při tanci a jiných kulturních příležitostech až po náboženské obřady a zvládání mezních situací, jako je pobyt v nemocnici, jednání při nehodě a dalších pohromách. Kniha je skvělým dárkem pro každého a neměla by chybět v knihovně žádného moderního člověka!

O autorech:

Prof. Ing. Vladimír Smejkal, CSc., LL.M. (*1955, Brno)
Je univerzitním profesorem a soudním znalcem. Zabývá se především ekonomikou, právem a bezpečností informačních systémů a počítačovou kriminalitou. V těchto oborech působí již přes dvacet let jako soudní znalec. Je členem Legislativní rady vlády. Významný je jeho podíl na zákonu o elektronickém podpisu, o elektronických právních úkonech a na další české legislativě týkající se především elektronické komunikace. Přednáší na Masarykově univerzitě v Brně a Vysokém učení technickém v Brně.
Sám či se spoluautory napsal řadu ceněných odborných knih (Počítačové právo, Právo informačních a telekomunikačních systémů, Internet a §§§, Řízení rizik, E-government v českém právu, Autorská díla v hromadných sdělovacích prostředcích).

V minulosti se věnoval soutěžnímu společenskému tanci, učil v kurzech tance a společenského chování a vydal několik publikací na toto téma - počínaje skripty Umění jednat s lidmi (1985) přes dvě vydání Abecedy společenského chování (1989 a 1990) a Malou encyklopedii společenského chování (1999 a 2001). Společně s JUDr. Hanou Bachrachovou jsou autory již pěti vydání nejprodávanější knihy Lexikon společenského chování, která vychází v nakladatelství Grada od roku 1993.

Jejich společným nejvýznamnějším dílem je Velký lexikon společenského chování (Grada Publishing, 2007) - nejobsáhlejší kniha na toto téma od dob první republiky (dvě vydání). Mezi jeho zájmy patří ochrana zvířat (byl předsedou Pražského spolku ochránců zvířat), výtvarné umění, literatura, gastronomie a enologie. Zajímá se rovněž o sportovní automobily a létání. Miluje kočky a sám o několik pečuje. Je členem Asociace sommeliérů ČR.

JUDr. Hana Schelová Bachrachová, Ph.D., LL.M. (*1974, Praha)
Je samostatnou advokátkou a vede kancelář v Praze. V roce 2002 dokončila postgraduální studium (LL.M.) na Právnické fakultě Universität Passau v Německu a v roce 2010 doktorské postgraduální studium Ph.D. v oboru občanského - autorského - práva. Publikuje příspěvky na téma společenské chování a články v odborném právnickém tisku, podílela se i na knize Právo informačních a telekomunikačních systémů.

Je členkou rozkladové komise rady Českého telekomunikačního úřadu. Vyučuje právo na střední škole a spolupracuje s několika vysokými školami a univerzitami. Mezi její zájmy patří sport téměř všeho druhu, cestování, umění degustace a gastronomie a též ochrana zvířat. Ráda - a dobře - vaří.

Ukázka z knihy:

První kontakty

Na závěr je nutné vybídnutí k určité akci. Nabídka či otázka musí být vhodně sladěna se základním tématem, nepoužívejte ale klišé typu: „Půjdete se mnou na večeři?“ Jen málokterá žena odpoví hned, že ano, a to i kdyby chtěla, a vy musíte začínat znovu, resp. po negativní odpovědi je pozice „přemlouvače“ výrazně horší. Formulace prostě musí být taková, aby se na ni dalo snadno odpovědět kladně a vyznělo z ní zcela jasně, že je vše vlastně rozhodnuto a že samozřejmě rozhodla ona.

Tykání a vykání

Setkáváme-li se s určitými lidmi častěji a naše vztahy se stávají důvěrnějšími, začne nám připadat formální oslovování na překážku. Na druhou stranu to ale neznamená, že začneme tykat každému, u koho nás to napadne. Vycházeje z myšlenky, že jednotlivé osobě podle gramatiky přísluší především oslovení
osobním zájmenem „ty“ a že se tyká i samotnému Pánu Bohu, začal před lety jinak velmi vzdělaný, ale podivínský obyvatel malého venkovského městečka v Německu na vlastní pěst odstraňovat celý ten krám, jak označil oslovení a tituly, a začal zkrátka tykat každému, i vyšším úředním osobám, s nimiž se dostal do styku.

Zmíněný reformátor se brzy svými snahami úplně znemožnil a dostal mimo to od úřadů pořádkovou pokutu. Právo na tykání je vyznamenání, které uděluje přátelství nebo láska a zavazuje k zvláštní úctě k druhému. Není – jak se mnozí domnívají – důvodem pro nedbalé chování.

A nabízet někomu tykání, abychom od něj něčeho snáze dosáhli, aby se stal přístupnějším, je hrubé zneužití. Prvním krokem ke sblížení může být vzájemné oslovování křestním jménem; to přitom vůbec neznamená, že si musíme tykat. Říkáme potom „Vladimíre, mohl byste…“ nebo „Slečno Pavlo, vám to dnes sluší…“

Méně formální Američané vlastně tohoto postupu používají velmi často už při seznámení: navrhnou oslovování křestními jmény, přičemž angličtina sama nerozliší, zda jde o vykání nebo tykání. Naproti tomu německy hovořící
sousedé (Němci, Rakušané, Švýcaři) tento způsob prakticky vůbec neznají. (O to více a raději oslovují například „Herr Bürgermeister“.) Evropa není (přes značnou amerikanizaci) připravena na všeobecné tykání a ani gramatická výstavba evropských jazyků (od Francie přes Německo až k nám) tuto tendenci nepodporuje. A jsou země, kde přetrvává i onikání
(Polsko), aniž by bylo chápáno jako anachronismus.