Divoký západ: Mýty a realita na Prima ZOOM

Indiáni končí v rezervacích, nebo musí bojovat o svou půdu. Divoký západ nebyl určitě tím Divokým západem, který dnes lidé znají z westernových filmů. Divoký západ byl sice kruté a drsné místo, ale určitě to nebylo místo, kde by se dalo romanticky snít… Zlatá horečka a karavany přistěhovalců na Oregonské stezce měly hodně daleko k romantice, a ani práce kovboje romantická nebyla. Byl skutečně americký sen šancí pro všechny? Nebo jen pro ty nově příchozí? Westernovou pravdu přináší Prima ZOOM.

Odcválejte s Prima ZOOM na Divoký západ:

Bílý Brit si Ameriku ihned po dobytí pobřeží začal podmaňovat. I když král vymezil, odkud kam mohou Britové považovat zemi za svou državu, lidé se neustále snažili dostal dál a dál hlouběji na území indiánů. Bez ohledu na to, že země patřila místnímu původnímu obyvatelstvu. Netrvalo dlouho a evropští osadníci se začali přetlačovat mezi sebou. Britové dlouho nevydrželi nátlak domobrany a vznikají Spojené státy americké, které v podstatě pomáhali silou budovat také indiáni. Z původních třinácti kolonií se stalo třináct států. Pokukovaly po západu. Existují mapy, které ukazují vývoj celých Spojených států. 

Ovšem podle historiků jsou některé značně zavádějící. Fakt byl ale ten, že Spojené státy se od počátku rozrůstají a přizpůsobilo se i původní obyvatelstvo. Indiánští pamětníci dnes připomínají, že do země tehdy přišla spodina evropské společnosti. Vrazi, zloději a podvodníci. Indiáni je přesto přijali a nabídli, že se podělí. I to se zdá jako velmi romantické nahlížení na historii. Nicméně USA se chtěly rozvíjet jako zemědělská země, farmy měly narůstat a obdělávat úrodnou půdu. Přál si to tak Thomas Jefferson, třetí prezident Spojených států. Navíc tady byla za jeho doby zásadní nabídka. Francie pod vedení Napoleona se vzdala Louisiany. Celé obrovské francouzské kolonie. USA se rázem zdvojnásobily. 

Velkou část této země opět obývali indiáni. Do Ameriky proudily tisíce afrických otroků, kteří měli pomoci vybudovat civilizaci. Otrokářství bylo legální a byla to hnací síla, která pomáhala vývoji. Jefferson musel najít způsob, jak velkou část nové země dobře osídlit a efektivně budovat. Stále ale bylo dost země, kterou bylo třeba objevit. Například Oregon, který zatím patřil původnímu obyvatelstvu, i když si ho už bílý muž plánoval podmanit. 

Co je dál na západ, měly prozkoumat mise pod vedením Lewise a Clarka. Těm významně pomohla i místní indiánka Sacajawea, nejslavnější indiánka na světě. Právě ta pomohla vyjednat pro skupinu průchod. Pomohla skupině, i když ji mohla mezi svými prostě potopit. Má dodnes mnoho pomníků po celých USA. Expedice tak otevřela novou cestu. Tedy alespoň částečně. Rozšířila americké obzory. USA mohly pronikat dále do vnitrozemí a ovládat stále větší plochu. To samozřejmě přineslo vztahy s místními obyvateli. Brzy mělo dojít na boje a krvelačné střety.

Původní obyvatelé Ameriky neměli žádné obecné pojmenování, a ani nic zásadního je nespojovalo. Indiáni byli oddělené kmeny, které zřejmě přišly ze Sibiře, ale velmi se od sebe lišily. Kmeny obvykle respektovaly své území a uzavíraly mezi sebou spojenectví. Obchodní vztahy byly velmi důležité. Některé klany byly znepřátelené, jejich zvyky byly příliš odlišné. Panovaly tady zvyky, které ale všechny kmeny nějak dodržovaly. Dokud nepřišel parazit. Bilý muž do země zavlekl všechny možné nemoci. Indiáni umírají na chřipku a neštovice. Umírají miliony lidí. Koně a dobytek do země přivezli Španělé.

Do té doby lovili indiáni bizony pomocí šípů. S koňmi se ale rozvinuly obrovské možnosti. Indiáni je začali hojně využívat a jejich populace se začala opět rozrůstat. Od bílých mužů totiž získali i vakcínu a jejich vymírání se zastavilo. Evropané se ale roztahovali stále více. Dělali, jako by byla země prázdná a nikomu nepatřila. Indiáni se tedy museli spojit, aby byli proti bílému muži silnější. Z jihu se roztahovali Španělé, z východu nově založené USA. Bylo třeba posílit svou jednotu. Tomu ovšem chtěly Spojené státy zabránit. Do čela USA se staví Andrew Jackson, dobyvačný drsný muž, který se stal prezidentem. Jackson svou sílu postavil na vybíjení indiánů. Agresivní postup vůči původním obyvatelům ale nesedí všem. Někteří chtějí vyjednávání a podle členů jeho vlády je třeba respektovat jejich práva. 

Jackson v podstatě odstartoval etnickou čistku. Schválil dokonce zákon o odsunu indiánů. To tady ještě nebylo a je to opravdu velmi odvážný krok. Rozdělil bílé obyvatelstvo na ty, kteří chtějí půdu, a ty, kteří se chtějí s indiány domluvit. Nicméně zákon vešel v platnost a vyhnal indiány do mnohem menších území, o které bílý muž neměl takový zájem. Pochodu mnoha kmenů do vyčleněného území se říkalo Slzavý pochod. Mnoho indiánů se rozhodlo zůstat a museli bojovat. Muselo tedy dojít k něčemu, čeho se bílý muž bál. Indiáni se totiž v některých oblastech spojili s africkými otroky. Společně vyvinuli takovou agresi, že se musel bílý muž vzdát a vyjednávat. Nedalo se mu ale věřit. Nakonec většina původních obyvatel skončila v rezervacích. Tam ale nerostly stejné byliny a dřeviny, které sloužily k rituálům. Indiáni se museli vzdát mnoha svých zvyků, a zásadně tak omezit své kulturní zvyky. Indiánská země byla otrocká země.

Americký prezident Andrew Jackson byl prvním politikem, kdo zahájil expanzi Američanů na západ. Díky Jacksonovi se tak stalo i za pomoci ozbrojených sil. Osadníci, kteří zamířili po roce 1819 do tehdejšího mexického Texasu, sem vyrazili za vidinou útěku před bankovní krizí. Ta postihla USA v roce 1819. Zprvu byli osadníci mexickou vládou vítáni. Důvodem byla snaha území zabezpečit proti nájezdům indiánských národů, což ozbrojení osadníci zvládali velmi dobře. Texas a Nové Mexiko byly hlavně pro mladé muže šancí, jak rychle zbohatnout a přijít si levně k půdě. Tito osadníci si ale s sebou přivedli i otroky. 

To byl pro mexickou vládu problém, protože otrokářství bylo v Mexiku nelegální. V roce 1829 vláda oficiálně zrušila otroctví. Nicméně v Texasu byl tento zákon pokroucen a otrokářství zde vzkvétalo dál. O rok později vláda zakázala přivážení nových otroků do Texasu a vyslala sem armádu a celní úředníky, aby sjednali nápravu. To ale vyvolalo revoluci. V roce 1836 vypukly skutečné boje mezi mexickou armádou, vedenou generálem Santa Annou, a texaskými osadníky. Texas se ale celý vzbouřil až po masakru obránců pevnosti Alamo. V dubnu 1836 byla mexická armáda poražena v mokřadech San Jacinta. 

Mexiko uzná po této bitvě nezávislý Texas a Texasané si do své ústavy zanesli právo na držení otroků. V té době se v tehdejších Spojených státech začíná ujímat doktrína „Zjevného předurčení“, která tvrdí, že Američané mají Bohem dané právo expandovat od oceánu k oceánu. Podporuje ji populační exploze, kterou hlavně v první polovině 19. století USA prožívají. Část nových přistěhovalců ze západní Evropy se tedy vydává na západ. Nutí je k tomu i zjevné nepřátelství, se kterým se na východním pobřeží potýkají od zde už usazených Američanů. Zemí zaslíbenou se stává Oregon. 

Dosáhnout ho ale není jednoduché. Oregonská stezka, která spojuje „civilizaci“ s Oregonem, je dlouhá 3200 km. Průměrná cesta do Oregonu tak trvá půl roku. Po Oregonské stezce vyrážejí karavany přistěhovalců, na kterých ale vydělávají různí šizuňkové. Při vlastní cestě jsou indiánské útoky tím posledním nebezpečím, kterému poutníci čelí. Nové osadníky ohrožují nemoci a drsné počasí. 

Část putujících tedy svou cestu vzdává a vrací se zpět na východ, jiní ale zůstávají. Romantické představy narážejí na tvrdou srážku s realitou. Překvapivě velmi dobře v ní obstojí ženy. V roce 1845 připojuje americký prezident James Polk k Unii Texas, jeho snem je ale získat Kalifornii. Polk zahajuje dobyvačnou zištnou válku proti Mexiku. Americké armádě se podaří dobýt Mexico City a donutit Mexičany podepsat smlouvu z Quadalupe Hidalgo. Mexiko se vzdává dvou pětin svého území. Tato dobyvačná válka pak legalizuje otrokářství v nových amerických státech Kalifornii, Nevadě, Utahu, Arizoně a Novém Mexiku. USA se díky nově získanému území a jeho nerostnému bohatství stávají světovým ekonomickým tahounem a hlavním světovým hegemonem.

V roce 1848 po porážce Mexika USA získaly značné území. A shodou okolností bylo právě v tomto roce na území nově získané Kalifornie objeveno zlato. Vypukla zlatá horečka a do Kalifornie zamířili lidé doslova z celého světa. Jen roku 1848 do Kalifornie dorazilo 300 000 lidí, kteří zde žili v příšerných životních podmínkách. V Kalifornii se usadila i početná čínská komunita. Číňanům se zde říkalo „lidé Zlaté hory“. Přezdívka vznikla tak, že Číňané zamířili do pohoří Sierra Nevada, kterému se zde říkalo Zlatá hora. 

Číňané záhy pochopili, že rýžováním zbohatne jen málokdo. Proto se většina začala zabývat podnikáním a vybudovala základy obchodních vztahů s Čínou. Při osídlování této části západu si také velmi dobře vedly ženy. Některé svými příjmy doslova táhly celou rodinu. Ale osídlování Kalifornie mělo také přímý dopad na indiánskou populaci. Bílí osadníci se snažili indiány doslova vyhubit. Vláda tomu nikterak nebránila, a nepřímo to podporovala. V roce 1820 byl v tehdejších USA přijat zákon určující, které státy mohou být otrokářské a které jsou svobodné. Šlo o to, aby oba typy států měly stejné zastoupení v Kongresu. 

Rovnováhu narušil v roce 1845 Texas, který se v tom roce stal dalším otrokářským státem USA. V té době ale ve Státech sílilo hnutí abolicionistů, které se stavělo proti jakékoli formě otrokářství. Jižané samozřejmě chtěli, aby na nově získaných územích bylo otrokářství legalizováno. K jejich nespokojenosti byla Kalifornie v roce 1850 vyhlášena za svobodný stát. Jižané si aspoň prosadili, že zákon o uprchlých otrocích platil i na území Kalifornie. V roce 1860 se nový americký prezident Lincoln staví proti rozšiřování otrokářství na západ. Jenže Texas je na otroctví ekonomicky závislý. Cena otroků roste. Otrokářství začíná způsobovat rozkol v Unii. V roce 1860 se otrokáři rozhodnou od Unie odtrhnout. Začíná občanská válka. 

Unie válčí proti jižanským státům sdruženým do Konfederace. Afroameričané se v počtu 200 000 mužů přihlásí do armády Unie. Střety probíhají především v jižních státech a válka vyvolává ekonomickou krizi. Domorodí indiáni válčí na obou stranách konfliktu. Boje na západě ale dopadají právě především na jejich populace. V té době se odehraje jeden z největších masakrů domorodého obyvatelstva u Sand Creeku. Jeho pachatelé nejsou nikdy potrestáni. V roce 1865 Konfederace uznává svou porážku. Válka stála 20 600 mrtvých. 

Osvobozeny jsou 4 miliony otroků a ekonomika jižních států je v troskách. Co ale zůstalo, je nenávist proti indiánům. Kvůli loajalitě s Konfederací mají teď některé kmeny přijít o svou půdu. Ostudná praxe se ovšem nezastaví ani před kmeny, které bojovaly na straně Unie. V roce 1866 jsou indiáni donuceni podepsat dohody, které doslova zničí pět velkých indiánských kmenů. Dohody provázejí podvody, kšefty s územím a nucené uznání, že přes zbylé indiánské území povede železnice. Konec války ale přináší i nové dodatky k ústavě. Afroameričané, kteří získali svobodu, zahajují exodus na západ. Bílí, kteří už tam žijí, o ně ale nestojí. Na jihozápadě jsou proto zakládána čistě černošská města. Další vlnu migrace na západ umožní hlavně transkontinentální železnice. Ta je ale příčinou k dalším bojům se zbylými svobodnými indiánskými kmeny.

Cesta na západ byla pro osadníky velmi riskantní a nebezpečná. Stavba transkontinentální železnice to změnila. V roce 1862 dostaly společnosti Central Pacific a Union Pacific státní zakázku na vybudování železnice, která spojí západní a východní pobřeží. Společnosti byly motivovány ke stavbě státními granty. Za každý postavený kilometr tratě získávaly předem stanovené peněžní částky. Jelikož si navzájem konkurovaly, snažily se postavit co nejvíc kilometrů v co nejkratším čase. To se ale odráželo na kvalitě. 

Při stavbě trati z východního pobřeží byli nejvíce využíváni jako dělníci Irové, západní část trati z Kalifornie pak stavěli čínští dělníci. Ti byli velmi oblíbení pro svou pracovitost a spolehlivost. Peníze za práci Číňané posílali domů. Nejtěžší práce museli dělníci odvést v pohoří Sierra Nevada. V roce 1866 přišla nejhorší zima v devatenáctém století. Dělníci kopali tunely v žulových skalách, a zároveň žili v závějích. Pokusy o stávky byly ihned ukončeny společnostmi, na kterých byli dělníci kvůli zásobování v divočině závislí. V roce 1868 se obě společnosti setkávají v Utahu. Transkontinentální železnice je dokončena. Její dokončení odstartovalo raketový rozvoj západu. Cesta přes kontinent teď zabrala pouhé čtyři dny. Rozvoj západu i východních průmyslových měst zahájil obrovskou poptávku po hovězím mase. 

Tato poptávka pak způsobila rozvoj dobytkářství. O obrovská stáda skotu se starali kovbojové. Ti se postupně stali americkým symbolem. Jenže kovbojství má africké kořeny. Prvními kovboji byli Afroameričané a Hispánci, takzvaní vakeros. Vakeros se naučili od indiánů shánět divoká zvířata na otevřených pláních. V severnějších částech země ale začali převládat právě bílí kovbojové. Těmi se stávali mladí, svobodní muži. Ti pracovali v patnácti- až dvacetičlenných skupinách, kterým veleli předáci. Práce obnášela nízký plat a špatnou stravu. Kovbojové se starali o 1500 až 2000 kusů dobytka ve stádě. Železnice vedla z východu na západ, dobytkářské trasy, kudy kovbojové dvakrát ročně hnali stáda, směřovaly od jihu k severu. 

V místech, kde se železnice s trasami křížily, vznikla dobytkářská města. Zde kovbojové dobytek nakládali na vagony, které zvířata pak odvážely na jatka. A tato dobytkářská města na kovbojích vydělávala. Byly tu nálevny a nevěstince, kde kovbojové utráceli svůj mizerný plat. Éru kovbojů v sedmdesátých letech ukončil vynález ostnatého drátu, kterým se začaly pastviny ohrazovat. Kovbojů už nebylo tolik třeba. V devadesátých letech 19. století ostnatý drát vytyčil hranice soukromých pozemků. 

Poslední z kovbojů se přesunuli do zábavního průmyslu. Představení zobrazující Divoký západ se stala velmi populární a vytvořila jak ve Státech, tak i v Evropě úplně falešnou představu života kovboje. Tato představení a šestákové romány pak dokončily výtvor mýtů o Divokém západě. V těchto mýtech byli kovbojové vždy ozbrojení, stateční a čestní. Skutečný kovboj byl hrubý, chudý a většinou beze zbraně. Čest nikdo neřešil. Divoký západ však stále neřekl své poslední slovo. Kvůli železnici se vyhrotil konflikt mezi americkou vládou a indiány.

V roce 1869 byla dokončena transkontinentální železnice. Cesta na západ se stala rychlou. V roce 1876 cesta z New Yorku do San Franciska trvala pouhé čtyři dny a stála 65 dolarů. Vláda se snažila všemi možnými způsoby přimět lidi ke stěhování na západ. Už v roce 1861 byl přijat zákon o usedlících, který rodinám osadníků poskytoval 64 hektarů půdy. Po pěti letech obdělávání půdy se pak přidělené pozemky stávaly vlastnictvím rodiny. Vládním cílem bylo stůj, co stůj osídlit svobodné státy na západě.

Toto ale probíhalo na úkor indiánů. Vládní propaganda dokonce tvrdila, že indiáni nejsou problém. Indiáni se železnice právem obávali. Železnice přivedla na prérie profesionální lovce, kteří v rámci vládní politiky cíleně vybíjeli bizony, zdroj indiánské obživy. V roce 1900 z mnohamiliónových stád těchto zvířat zbývalo v celé Severní Americe pouhých 1000 kusů. K propojení transkontinentální železnice došlo v městečku Promontory. Od této chvíle železnice rozdělila indiánská území na sever a jih. Vlaky přivezly na indiánská území doslovnou invazi bílých. Vláda vedla proti indiánům cílenou kampaň, která měla potlačit jejich náboženství, kulturu, a přinutit je žít jako osadníci. Indiánské kmeny byly násilím zavírány do rezervací. 

Pokud indián z rezervace odešel, byla za ním poslána armáda, aby ho hledala. Kmeny byly navštěvovány misionáři a ta část indiánů, která se bránila, byla zavírána do věznic bez soudů. Hlavní konflikt s indiány vypukl už za občanské války a trval do poloviny sedmdesátých let, kdy indiánské kmeny prohrály. Nejprudší střet proběhl v pohoří Black Hills. Když se v těchto horách našlo zlato, americká armáda se pokusila toto území Siuxům sebrat. U Little Big Hornu Siuxové zvítězili nad 7. kavalerií a vojáky zmasakrovali. Byl to ale poslední úspěšný pokus Siuxů o odpor. Následně se Siuxové ocitli na pokraji vyhladovění a museli uzavřít s vládou mírovou smlouvu. V roce 1877 byl přijat zákon, který indiánské rodině přidělil 64 hektarů půdy na území indiánské rezervace.

Následně se ale rozjely podvody s pozemky v rezervacích. Výsledkem bylo další a další okrádání indiánských kmenů. Některé z podvodů prováděla sama vláda. V roce 1879 založil bývalý armádní poručík v Pensylvánii první indiánskou internátní školu. Vláda to přivítala a vzápětí po zemi vzniklo 350 takových škol. Ty měly za úkol přinutit indiánské děti převzít bílou kulturu. Vláda děti indiánským rodinám odebírala násilím, v některých případech byly děti doslova unášeny. Ve školách jim bylo zakázáno rodný jazyk používat a děti byly za jeho užití bity a šikanovány. Mnoho dětí v těchto školách kvůli mizerné zdravotní péči zemřelo.

Někteří indiánští vůdci tehdejší poměry považují za genocidu srovnatelnou s holocaustem. Tomu odpovídá i skutečnost, že indiánská populace, která před objevením Ameriky čítala několik milionů lidí, se na konci 19. století v Severní Americe snížila na pouhých 238 000 lidí. V roce 1890 došlo k poslednímu ozbrojenému konfliktu mezi indiány a armádou. Lakotové se sešli na místě zvaném Wouded Knee k obřadnímu tanci. Úřady ale konání obřadu zakázaly. Armáda se pokusila náčelníka Sedícího býka zatknout, a to byl poslední indiánský masakr. Skončil tak indiánský americký sen o svobodě původních kmenů.