Stačí kapka a už to capká

Milé snažilky, těhulky, maminky a všechny ženy či dívky, které tento článek zaujme.
Před nedávnem jsem objevila internetovou stránku Chytrá žena a postupně jsem zjišťovala, co všechno na těchto stránkách lze či nelze najít. Nejprve jsem pouze hltala články o všem možném, co mě zaujalo a právě dnes jsem zjistila, že i já můžu poslat nějaký svůj postřeh či životní zkušenost.

O jednu bych se s vámi proto ráda podělila, nejde ani tak o mou potřebu se někomu svěřovat, ale není to tak dávno, co jsem byla v situaci, kdy jsem neustále „šmejdila“ po internetu a hledala rady a tipy jak otěhotnět, či články žen, které si někdy prošly tím, čím já procházela v oné době.

Příběh má dobrý konec, přestože jsem na konci loňského roku ještě ani nedoufala, že by to mohlo dopadnout dobře.

S manželem jsme se začali snažit o miminko asi po třech letech od seznámení, necelý rok po svatbě. Z domu jsem byla poučena v duchu „Stačí kapka a už to capká“ nebo „Počít dítě je to nejjednodušší, těžší je ho vychovat.“ Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by se mi nemuselo podařit otěhotnět hned na první pokus, o neplodnost či potíže s otěhotněním jsem se v té době vůbec nezajímala a jedinou osobu,o které jsem věděla, že o miminko už léta bojuje, jsem spíše považovala za exota, prostě případ, který se mně rozhodně nemůže stát.
V březnu jsme se rozhodli, v dubnu začali snažit a já automaticky předpokládala, že v květnu si hrdě ponesu domů těhotenskou průkazku. Se svými plány jsem se svěřila sestřenici, která o miminku také uvažovala, ale jelikož měla svatbu až v květnu, chtěla dítě počít až po svatbě. Byla jsem přesvědčená, že v den její svatby už ve mně bude „uhnízděn“ můj maličký poklad. A že by to nemuselo vyjít? Nesmysl!

Možná jsem si o to svou suverenitou koledovala, ale když jsem v květnu opět dostala „své dny“, na které jsem nebyla připravená, protože „jsme si přece nedávali pozor!“, opravdu jsem netušila co se děje. Žádný význam jsem tomu však nepřikládala, nepodařilo se v dubnu, podaří se v květnu. Jenže menstruace se dostavila i v červnu a dokonce také v červenci.
To už mi začalo být podezřelé, vždyť jsme se přece cíleně snažili, tak v čem je problém? Suverenita mě opouštěla, místo ní se dostavil pocit strachu.
V srpnu přišla zpráva od sestřenice, která mi oznamovala, že se jí na první pokus podařilo otěhotnět a nyní je v 6 tt.

Přišlo to jako studená sprcha, ale hlavu jsem si tím nelámala. Nepodařilo se teď, tak snad příští měsíc. Jsem mladá, času je dost. A pak jsem někde na internetu objevila článek, kde nějaká paní popisovala své trápení, které ji sužuje už několik let – stále ne a ne přijít do jiného stavu.
Začala jsem se o to téma více zajímat a s hrůzou si uvědomila, že ani moje známá, o které jsem psala výše, ani tato paní, nejsou ojedinělé, ba naopak, reakcí a komentářů k článku bylo tolik, že mi konečně došlo, že se jedná o problém, o kterém se sice moc nemluví, ale který existuje.

Našla jsem diskusi na internetu, do které jsem vstoupila a odzkoušela všechny rady, které úspěšné „exsnažilky“ dávaly.
Užívat kyselinu listovou, užívat Calibrum Baby-plán, manželovi vnutit vitamín E, po styku podkládat pánev polštářem, dávat nohy nahoru, vyzkoušet prstíčkovu metodu, vypočítat ovulaci, měřit bazální teplotu, vyzkoušet ovulační testy… a spoustu dalších rad.
Nic nepomohlo, menstruace se dostavila i v srpnu a já už začínala být zoufalá. Navštívila jsem proto svoji doktorku, která mi předepsala nějaké hormony.
Z ordinace jsem odcházela plná optimismu. Věřila jsem, že prášky zaberou, je to přece doktorka, ví, co dělá, krom toho to není tak dlouho, co jsem četla článek o celebritách, které otěhotněly právě díky hormonální léčbě.
Optimismus mě přešel hned v září, kdy jsem i přes tyto zázračné prášky menstruaci dostala. Přišel podzim, doba depresí, které se tentokráte nevyhnuly ani mně. Sestřenice, které pomaličku rostlo bříško, mi pravidelně podávala informace jak se cítí a na závěr se pokaždé nezapomněla optat, jak jsme na tom my, jestli už jsem taky těhotná nebo stále nic.
Začínala jsem na to být alergická a přestože dnes vím, že to myslela dobře, pomalu jsem se jí začala vyhýbat. Marně, zprávu o svém těhotenství nahlásila pro změnu moje druhá sestřenice.

Čas letěl jako voda, přišel listopad, prosinec, leden… A my stále nic. Přihlásila se moje kamarádka z dětství, která mi oznamovala, do jakého „průšvihu“ se dostala, je těhotná a má strach, že ji za to současný partner zbije tak, že skončí v nemocnici. Bylo mi jí líto, ale zvlčila už někdy v osmnácti letech a za ty roky se naše přátelství omezilo jen na zdvořilý pozdrav na ulici. Jenže teď mi hlásila, že by nejraději na potrat, jenže už je pozdě.
Bylo mi hrozně, my se snažili „už“ deset měsíců, zkoušeli jsme všemožné triky, fígle, rady, já do sebe valila hormony, po kterých jsem nabírala kila, a to vše bezvýsledně, zatímco ona k dítěti, k tomu nejcennějšímu, přišla bez práce a místo aby byla ráda, uvažuje o potratu?
Vymýšleli jsme spolu řešení téměř až do večera, nakonec se rozhodla, že to svému partnerovi řekne a uvidí co dál. Druhý den mi psala, že byl nadšený a dítě si tedy nechá. Ulevilo se mi, přesto byl ve mně stále ukrytý ten podivný červíček. Proč všichni kolem můžou a já ne?
V dubnu porodila moje první sestřenice a opět přišla záplava SMS, ve kterých mi radila „jak na to“ a zjišťovala jak pokračujeme.
Neodpovídala jsem jí na sms, vyhýbala jsem se jí, stejně jako ostatním těhotným a cítila se na světě úplně sama. Styděla jsem nesvěřit rodině a nejbližším přátelům, protože jsem stále měla pocit, že jsem něčím neobvyklá, neschopná, že nedokážu zvládnout ani základní věc – otěhotnět.
Krátce po porodu první sestřenice ohlásila těhotenství manželova sestřenice a aby toho nebylo málo, chvilku po ní i ta druhá. Přestala jsem se v tom orientovat a s bolestí se vyrovnávala tím nejhorším způsobem – začala se od těhotných izolovat a ignorovat jejich snahy o kontakt se mnou.
Manžel byl v klidu, problém si nepřipouštěl, vždyť deset měsíců přece není žádná dlouhá doba! Nebyla, jenže já se svou pesimistickou povahou jsem už tehdy viděla všechno černě a přestávala mít naději. Kolem mě byla spousta případů žen, které na potomka čekaly mnohdy i deset let. Měla jsem panickou hrůzu z toho, že mně se to stane také.
Přišlo první krizové období, kdy jsem manželovi jeho bezstarostný přístup neustále vyčítala a nedokázala pochopit, že on nepláče se mnou, že neprochází internetové diskuse o neplodnosti, nečte knihy o početí, ba dokonce odmítá vyměnit oblíbené slipy za trenýrky, odmítá přestat chodit v zimě do sauny, jezdit do práce na kole, či nosit rifle.
Neustále jsme se hádali, až jednoho dne přišel manžel s návrhem, že spolu navštívíme centrum asistované reprodukce, kde zjistí problém a pomůžou nám jej vyřešit.
Navštívili jsme tedy Unicu v Brně, kde vyšetřili mě, manžela, oba si nás vyslechli a objednali na další kontrolu s argumentem, že teď nám stejně nepomůžou, důležitý bude výsledek spermiogramu a mých testů.
Volala jsem tam přesně za týden, jak mi bylo nakázáno a přišla ledová sprcha. Pan doktor nám dával šanci jen 10% na přirozené početí, což bylo prý hodně málo, proto navrhoval okamžitě metodu umělého oplodnění, IVF.
S tak špatným výsledkem jsem absolutně nepočítala, proto jsme se nad touto variantou vůbec nezamýšleli a já váhala. Na to mi doktor sdělil, že: „ s tak strašným spermiogramem a bez ovulace ani jiná možnost není, prostě smůla.“ Bylo vidět, že pan doktor je nervózní, nebo nemá čas, každopádně jsem hovor ukončila tím, že si to ještě rozmyslíme a doma probrečela dva dny. 10%? To je strašně málo!
Manžel konečně pochopil, že už to přestává být legrace a problém opravdu někde bude, avšak po přetlumočení slov pana doktora, které nebyly zrovna šetrné, jsme se shodli na tom, že vyzkoušíme jiné centrum, a to Fertimed, který byl od našeho bydliště přece jen blíž.
Pohovor proběhl v září, opět nám dělali testy, při kterých zjistili, že manželův spermiogram je naprosto v pořádku, mé výsledky také dopadly dobře a problém u nás nevidí žádný.  
Na jednu stranu se mi nesmírně ulevilo – oba jsme zdraví, jenže… A opět tu byl ten červík pochybností. Když jsme tedy v pořádku, proč se nám stále nedaří otěhotnět?
Podstoupila jsem dvě IUI, mou ovulaci podporovali různými léky, přesto jsem ještě v říjnu dostala menstruaci.
Přišlo nejkrizovější období, kdy jsem se nebyla schopná soustředit na nic, kromě toho, jak moc bych chtěla být těhotná. Manžela a rodinu jsem úplně vypustila z hlavy a většinu času jsme trávila na diskusi se ženami, které na tom byly stejně jako já. Manželovi jsem stále něco vyčítala, přišly hádky a kdybych v té době nedostala obyčejnou angínu, zřejmě bysme se opravdu rozvedli.
Jenže na začátku prosince jsem dostala teplotu a promarodila několik dní. Situace doma se uklidnila, manžel se o mě vzorně staral a já v té době přišla na úplně jiné myšlenky. Na otěhotnění jsem ani nepomyslela, angína se stále vracela a já se soustředila jen na to, abych už konečně byla zdravá.
Z původní týdenní neschopnosti se vyklubal téměř celý měsíc, promarodila jsem veškeré přípravy na Vánoce, pokaždé, když jsem se dostala z toho nejhoršího a přešla třeba jen do obchodu, večer byla teplota zpět.
O Vánocích se mi ulevilo jak po fyzické tak po psychické stránce. Přestala jsem brát antibiotika, s manželem jsme si všechno vyříkali a oba uznali, že jsme se k sobě v poslední době opravdu nechovali hezky.
A přišlo hezké období. Domluvili jsme se, že na tři měsíce začnu brát antikoncepci, abych se uklidnila po psychické stránce, dali jsme tím taky na radu lékaře, který tuto variantu doporučoval jako další možnost.
Jenže už na ni nedošlo. Přešel Silvestr, moje narozeniny, pomalu se blížil konec ledna a já cítila, že mě nepříjemně bolí prsa. Jako téměř dvouletou snažilku mě okamžitě napadlo – bolest prsou = těhotenství. Začala jsem si tedy měřit bazální teplotu, která neklesala, kontrolovala děložní čípek, který se mi zdál podivně zvláštní. Prsa mi tvrdla a sice nepatrně, ale zcela očividně, rostla.
V den očekávané menstruace jsem neodolala a koupila si těhotenský test. Druhá čárka, která se na něm po nějaké době objevila, mi připadala jako sen. Následovalo několik dnů plných napětí, jestli je se skutečně jedná o těhotenství, nebo ne. Testovali mě z krve, neustále si mě zvali na ultrazvuk, až jsem jednoho dne konečně uviděla malinké srdíčko, které bušilo na obrazovce ultrazvuku.
První trimestr se vlekl jako líná želva, druhý utekl nečekaně rychle. Teď jsem ve 28 tt a stále dokola si opakuju, jak velké štěstí nás potkalo.

Vím, že ještě nemáme vyhráno, protože dokud nebudu držet v náručí naši zdravou, holčičku, pocit nejistoty a strachu tu bude stále.

A proč jsem vlastně napsala tento článek? Chtěla bych povzbudit všechny páry, které bojují stejně, jako jsme ještě nedávno bojovali my, aby to nevzdávali, protože i když je cesta k vysněnému cíli někdy trnitá a plná hodně nepříjemných překážek, výsledek stojí za to. A i když občas přijde období hádek, krizí a vzájemných výčitek, nezapomínejte na to, že partneři jste proto, abyste se vzájemně podrželi, chápali a pomáhali si. Když se početí nedaří, je to opravdový „záhul“ na psychiku, ale neměli byste zapomínat na to, že se trápíte oba, jen třeba každý jinak.
Uvědomuju si, že možná stačilo málo a zničila bych jen kvůli chvilkovému neúspěchu svoje krásné a pohodové manželství. Dnes mi při té představě naskakuje husí kůže a jsem ráda, že nakonec dopadlo všechno dobře. Vím, že jiné páry čekají na potomka delší dobu než jsme čekali my a nápor na psychiku je opravdu obrovský.

Všem držím palce, aby se miminko podařilo co možná nejdříve.