Systémový lupus aneb jak bojovat, když se proti nám bouří vlastní tělo

V zimě se teple oblékáme, abychom neprochladli, nebo užíváme vitamíny, abychom nebyli nemocní. Ale co když naše vlastní imunita obrátí své síly proti nám samotným? Jak se máme bránit proti něčemu, co nás má chránit? Dokážeme vůbec v takové situaci tělo opět přivést k rozumu? Choroba s tajemným označením lupus, z latinského překladu vlk, má stejně znepokojivý zvuk jak ve zvířecí říši, tak i v medicíně.

Autoimunní neinfekční onemocnění, které z 90 % postihuje zejména ženy, se odborně nazývá systémový lupus erythematodes (SLE). Jedná se o poruchu imunitního systému, kdy dochází k napadení a poškození vlastních tkání a orgánů, např. kůže, kloubů, ledvin, mozku, srdce, plic nebo cév. Za normálních okolností je imunitní systém potřebný pro eliminaci jakékoliv infekce v těle. Avšak v případě lupusu neodstraňuje infikované buňky či bakterie, nýbrž napadá buňky vlastní. Přehnaná imunitní reakce také způsobuje trvalé poškození řady orgánů, zejména ledvin.

Prvotní symptomy nemoci, mezi něž patří únava, vysoké horečky, bolavé nebo oteklé klouby, jen nepřímo ukazují na svou pravou příčinu. Nepodaří-li se běžnou léčbou odstranit tyto projevy, které mohou připomínat běžné virové onemocnění, nebo objeví-li se navíc zarudnutí kůže v obličeji připomínající svým tvarem motýlí křídla či problémy spojené s funkcí ledvin, je vysoká pravděpodobnost, že se jedná právě o systémový lupus.

Diagnóza nemoci může být zdlouhavá a obtížná, protože mnoho příznaků SLE je podobných jiným onemocněním a mohou se vyskytovat s různě dlouhými přestávkami. Stává se, že je lupus potvrzen až několik let po objevení prvního příznaku.

My o vlku…a „vlk“ za dveřmi

Příčiny onemocnění nejsou dodnes zcela známy. Víme jen, že se jedná o autoimunitní onemocnění charakteristické nadměrnou aktivací imunitního systému. Proč k tomu dochází ale není jasné. Genetické studie naznačují jistý vliv dědičnosti, avšak spouštěcím faktorem onemocnění může být také působení infekce v těle (herpetické viry, mononukleóza) i některé léky (na srdeční arytmii, vysoký krevní tlak). Vzhledem k častějšímu výskytu nemoci u žen lze usuzovat, že svou roli hrají také ženské hormony, zejména estrogen a prolaktin.

Pro průběh systémového lupusu je charakteristické střídání dvou stádií: aktivního a klidového. Vzhledem k nejistému průběhu nemoci je nutná dlouhodobá účinná léčba, jednak ke zvládnutí akutní fáze onemocnění a dále k jeho udržení v klidovém stavu. Proto je důležitá komunikace s lékaři a často i asistence a pomoc rodiny. Lidé s touto chorobou jsou mnohdy omezeni na pohybu, neboť trpí bolestivou artritidou a nepřekonatelnou únavou, mívají  trvale zvýšené  teploty a mnohdy jsou psychicky vyčerpáni z dalších nečekaných komplikací, které jim onemocnění přichystalo.

Nevyléčitelný systémový lupus v současné době trápí více než pět milionů lidí po celém světě. V České republice se počet nemocných odhaduje na šest až deset tisíc. Život s touto chorobou si vyžaduje značná omezení, přesto mnoho pacientů díky systematické léčbě může vést aktivní a relativně zdravý život. V současné době se vkládají velké naděje do biologické léčby.

Pro pacienty je nejdůležitější, aby se naučili poznávat své tělo, jeho reakce na prostředí i potravu a vyvarovat se stresových a zátěžových situací. V případě zhoršujícího se stavu je nezbytné, aby pacient „zvolnil tempo“, a zabránil tak plnému rozvoji komplikací (např. zvýšeným odpočinkem, vhodnou stravou, anti-stresovým technikami a dodržováním předepsané léčby).

Léčba lupusu spočívá především v útlumu imunitních procesů. K tomu se nejčastěji užívají glukokortikoidy, které mají vedle protizánětlivého účinku ve vyšších dávkách také účinek imunosupresivní, tlumí tedy aktivitu imunitního systému.