Tak jsem byla v Ostravě

Zúčastnila jsem se soutěže a vyhrála poukázku na nákup spodního prádla jedné nejmenované značky. Byla jsem radostí bez sebe. Ještě víc jsem se radovala, když jsem zjistila, že prodejna nabízející tuto značku je přímo v našem městě. Konečně výhra, kterou využiji! 

Hned následující den jsem se vypravila do oné prodejny. Byla jsem natěšená a už jsem se nemohla dočkat, jak budu vybírat zboží pro sebe. Velmi ochotná paní prodavačka sdílela mou radost. Dokonce mi poradila, že bude jistě větší výběr prádla v nedaleké Ostravě, která je přece jen větší než naše město. A tak jsem se rozhodla nákup oddálit. 

Když můj syn odjel na tábor, vyrazila jsem do Ostravy. Udělám si výlet, navštívím svou mamku, která v Ostravě bydlí a jistě si ve větším městě i lépe vyberu. 

Celá natěšená jsem nastoupila do autobusu, který na zastávku dorazil s půlhodinovým zpožděním. Poukázku jsem měla složenou uvnitř baťůžku, a tak mě ani delší čekání neodradilo. Když jsem konečně dorazila do Ostravy, musela jsem se do obchodního centra dopravit tramvají. Jako vždy jsem neměla žádnou rezervní jízdenku. Novinový stánek, kde si obvykle jízdenku kupuji, byl zavřený, přestože byl všední den a dle pracovní doby mělo být ještě víc než dvě hodiny otevřeno. „Tak si koupím lístek v automatu,“ blesklo mi hlavou. Při pohledu do peněženky mi bylo jasné, že nekoupím. Scházely mi drobné, které jsem nepředloženě vydala řidiči autobusu, abych se dostala do Ostravy. Na zastávce bylo ale dost lidí. Určitě bude mít někdo drobné a mých sto korun mi rozmění. Nerozměnil. Nikdo neměl požadovaný obnos. Jedna paní mi poradila, abych se zeptala řidičky tramvaje, která čekala na odjezd. Ochotná řidička drobné měla. Mohla jsem si sice koupit jízdenku přímo u ní, to vyjde ale dráž. A tak jsem se zvesela vydala k prodejnímu automatu na jízdenky. Přivítal mě nápis „mimo provoz“. Tak si budu muset stejně koupit jízdenku až v tramvaji. Při čekání na odjezd mé tramvaje mě zaujaly informace o zakoupení jízdenky přes SMS zprávu. Proč to nezkusit? Vyjde to už pomalu stejně jako u řidiče, ušetřila bych jen tři koruny, lákalo mě ale vyzkoušet tuto službu. Možná ji ještě někdy budu potřebovat. Měla jsem dostatečně velký kredit na telefonu, abych esemesku poslala. A už tu byla tramvaj. Ale potvrzující zpráva nedorazila. Pro jistotu jsem se šla zeptat řidičky. Ve chvíli, co mě uklidnila, že stačí ukázat revizorovi zprávu o odeslání SMS, došla i ta potvrzující zpráva o jízdném. A tak jsem s úlevou usedla v tramvaji. Dvě zastávky jsem jela v klidu, když ke mně těsně před třetí zastávkou přistoupil mladík s obligátní frází „kontrola jízdenek“. Najela jsem na příchozí zprávu, mladík se nahnul nade mne, aby si zprávu přečetl, tramvaj dojela do zastávky, dveře se otevřely, mladík mi vyškubl telefon z ruky a v tu chvíli tu nebyl ani mladík, ani můj mobil. Nejdřív jsem si říkala, že zkusím mladíka doběhnout. Měla jsem ale nakopnutý palec z výšlapu z předchozího dne a na nohách páskové sandálky. Mladík, očividně v dobré kondici, byl na svůj lup připraven. Obut ve sportovní obuvi, nezatížen batohem jako já byl už ten tam. A tak jsem ztěžka dosedla na sedadlo. Volat policii nemělo cenu, v Ostravě je to už téměř běžná praxe, že se v tramvaji krade. A tak mi zbyly oči pro pláč. Jako černý pasažér jsem dojela až do cílové stanice, kam jsem měla namířeno. Už jsem neměla tak dobrou náladu, rozhodla jsem se ale splnit cíl své cesty. Spravím si náladu nákupem spodního prádla a pak se poohlédnu po novém, pokud možno levném mobilním telefonu. 

     Když jsem konečně v převeliké a rozvětvené nákupní galerii našla obchůdek prodávající značku, na kterou jsem měla poukázku, byla jsem opět nemile překvapená. Obchůdek byl ještě menší, než ten v našem městě. „Poukázku už ale domů nepovezu!“, rozhodla jsem se a zírala na cedulku na vstupu do obchůdku. Hlásala: „PŘIJDU HNED“. A tak jsem si nejdřív stoupla ke vstupu, po půlhodině sedla na lavičku naproti a po další půlhodině čekání, což už dělalo celou hodinu, jsem se rozhodla odejít. Sotva jsem ušla pár kroků, všimla jsem si korpulentní dámy vracející se do obchůdku. Byla to paní prodavačka. A tak jsem vešla do obchůdku a vybrala si pár kousků do výše uvedené na poukázce. Paní prodavačka měla kyselou náladu, a tak mi vůbec s výběrem nepomohla. Se smutkem jsem si vzpomněla na naši hodnou a ochotnou prodavačku v našem městě. Trošku mě zarazilo, když paní prodavačka neochvějně počítala původní cenu mnou vybraného zboží, visícího na stojanu s nápisem „SLEVA 50%“. Když jsem na to paní prodavačku upozornila, řekla, že právě to zboží je za plnou cenu, jen se jí to nikam jinam nevešlo. Dost jsem o tom pochybovala, byla jsem ale tak unavená a bez nálady, že jsem vše proplatila onou vyhranou poukázkou, doplatila nějaké drobné, které částku převyšovaly, a jela konečně za mamkou. Ani jsem se jí nezmínila, že už nemám svůj mobilní telefon. A po tak dlouhé době čekání na prodavačku jsem si nový v Ostravě ani nekoupila. U mamky jsem se zdržela do druhého dne a nedočkavě odjela zpět domů. 

 No, tak jsem byla v Ostravě….a stačilo mi.

Pegonela – čtenářka

ChytráŽena.cz