Společně se spolužačkami jsme se v druháku přihlásily do tanečních. Taneční partnery většina z nás neměla, ovšem to nebyl problém, neboť do kurzu bylo přihlášeno mnoho kluků z místní odborné školy. Hned v první hodině jsme si každá našla tanečníka (či přesněji řečeno, tanečníci si našli nás) a v následujících hodinách jsme s nimi tančily. Tím mým byl celkem sympatický, trošku málomluvný Petr. Jako téměř každá holka jsem se do tanečních těšila. Hezky se obléct, namalovat, učesat. Z obyčejné holky ze sebe najednou člověk udělal "dámu". V tom, že opravdu dámami jsme, se nás neustále snažil utvrdit i taneční mistr. Učil nás, jak se máme jako dáma chovat, jak máme sedět, jak máme konverzovat s partnery. Čas plynul a blížila se naše závěrečná...
Samozřejmě jsem se na ni těšila. U našeho tanečního mistra bylo zvykem, že "dámy" přišly oblečeny v bílých šatech – nejčastěji tedy svatebních. Dlouho jsem nějaké sháněla – do půjčovny naši nechtěli investovat, tak se hledalo náhradní řešení. Zachránila mě sestřenice, která si nechávala šít šaty na svatbu. Sice to nebylo úplně "podle mého gusta", ale což, mám je "jen" do tanečních, kdybych se v nich měla vdávat, asi bych si je neoblékla.
A je to tady! Den D. Závěrečná. Namalovaná, učesaná, v bílých šatech, s připraveným kapesníčkem pro partnera čekám venku před tanečním sálem. Pomalu docházejí i ostatní holky. "Jsem nervozní jako sáňky v létě!" pronáší Monika a já ji plně chápu. Natěšené vcházíme do sálu, kde nás posléze taneční mistr vyzve k tomu, abychom se postavili do řady. Chlapci nalevo, dívky napravo. Stojíme a čekáme, až taneční mistr pronese své tradiční: "Pánové, zadejte se prosím!" Stejně jako všechny ostatní v řadě i já se snažím najít mezi tanečníky toho svého. Nějak se mi to však nedaří. "Asi se špatně dívám," říkám si v duchu a těším se, až rodičům předvedu, co vše jsme se naučili. Tak a je to tady, tanečníci pomalu opouštějí svou řadu a přicházejí k dívkám – někteří pozvolným krokem, jiní typickou "puberťáckou" houpavou chůzí a jiní téměř běží (asi mají obavu, aby jim někdo jejich partnerku nepřebral). A najednou si to uvědomuju, dochází mi to! Svého tanečníka jsem v řadě nemohla najít, protože v ní prostě nebyl! Páry pomalu tvoří kolečko kolem tanečního parketu a... kolem MĚ. Jsem jediná, kdo zůstává stát uprostřed parketu. Chci být neviditelná, chci se propadnout do země, chce se mi brečet. Ten pocit bych vám opravdu nepřála zažít. Víte, že se na vás dívají zraky všech přítomných v sále, víte, že byste se měla tvářit, že jste nad věcí... ale nejde vám to. Taneční mistr se však ukázal jako správný kavalír – "A jej, na dámu nám nezbyl tanečník, přece ji nenecháme samotnou. Smím prosit?"
Svou závěrečnou jsem tedy protančila s tanečním mistrem. Mnohé dívky mi jistě záviděly. Já pro změnu záviděla jim, že jejich tanečníci si nedali na posílení panáka vodky, a pak ještě jednoho a ještě jednoho.... takže nakonec nebyli schopni do sálu dorazit. Na svou závěrečnou tedy vzpomínám rozpačitě, tanec s mistrem jistě byl ohromný zážitek, ovšem ten stud uprostřed parketu se také nedá zapomenout.
Habaďúra - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz