Tragikomedie - nástrahy denního života aneb - klika s klikou

Příběh, který vám chci vyprávět, se mi stal ještě když jsem bydlela v paneláku v Praze.

Byla jsem několik dnů nemocná se zažívacími potížemi. Konečně se mi udělalo dobře a já si vážila toho, že mám volno. A měla jsem těch pár dní, než se zotavím, jenom a jenom pro sebe. Manžel a děti odešli ráno do práce a já vychutnávala nadcházející den, kdy už jsem se cítila lépe a těšila se na rozečtenou knihu. Nic nemusím, jen to co chci!

Ještě si odběhnu na WC, je teprve 7 hodin, jéjda a celý den přede mnou. Radostně jsem vyskočila z postele a vyrazila na onu zmíněnou místnůstku. To jsem ještě zdaleka netušila, co se mi tam může přihodit.

O víkendu manžel vymaloval, upravil a dal nové dveře u koupelny a WC. Se zalíbením jsem koukla na moderní běloskvoucí kliku, vstoupila a zavřela za sebou. Dveře moc nedoléhaly, vzala jsem tedy za kliku zevnitř - pořádně! A byl malér, to jsem neměla dělat, jsem dost rázná.
Milá klika mi zůstala pěkně v ruce a já zírala s vytřeštěnýma očima na zavřené dveře bez kliky... No nic, pomyslela jsem si, zasunu ji zpět, pootočím a bude to, pak dotáhnu pro jistotu šroubek pořádně. Ale to jsem se spletla! Klika z druhé strany spadla na zem na chodbě...

Jenže ta moje jaksi byla jen ta nasazovací. Pátrala jsem po oné místnosti, čím bych jenom otevřela. Nikde nic, co by se hodilo. Štětka mi nepomůže, toaletní papír taky ne a nic jiného krom čisticích prostředků tam nebylo. Křičet jsem mohla jak je libo, třeba z plna hrdla, v malém paneláku o pár bytech je doma jenom paní až v posledním patře. A hluchá k tomu.
Zoufale jsem usedla na prkýnko a dumala. Před chvilkou všichni odešli do práce, syn bude spát u přítelkyně, dcera přijde nejdříve v 17 hodin, manžel - to vůbec netuším nikdy, při jeho zaměstnání, třeba taky o půlnoci, třeba normálně v 18 hodin.
Ani tu knihu tady nemám. Pokusy o nějaké násilné otevření dveří selhaly, leda rozkopat vzteky. A mobil v ložnici, zpravidla ho na WC neberu :-). Ach jo, to je situace, co teď?

No, vypadalo to na to, že si ještě vysloužím klaustrofofii. Situace byla zoufalá. Ale měla jsem neskutečné štěstí.
Dcera měla toho dne jít k zubnímu lékaři a zapomněla na to. Vzpomněla si až cestou do práce a zjistila, že lékařka ordinuje jen dopoledne. Tak se otočila a upalovala domů, vyčistit si zuby a hajdy k lékaři.
O hodinu později mne celou zoufalou vysvobodila ze samotky. Smíchy se div nepotrhala, ale já jsem byla na mrtvici, chvíli mi trvalo, než jsem se tomu začala nezřízeně smát taky. Dodnes si ze mne celá rodina dělá legraci, ať nezlobím, nebo mne zavřou na záchod a vezmou mi kliku.

Za újmu na duševním zdraví mne za nedbale odvedenou práci musel manžel odškodnit, jinak to v životě nejde!

Roxana – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10